Aneta Langerová: Jak vyjádřit to, co nelze sdělit slovy

Její alba jsou charakteristická silnou atmosférou, důrazem na emoci a promyšlenou hudební dramaturgií. Od debutu Spousta andělů prošla výrazným autorským vývojem – od popového začátku k osobité písničkářské tvorbě, v níž propojuje intimitu s širším společenským přesahem. Tuto práci s náladou a významem nyní přenáší i na koncertní pódia v rámci turné Zázračná písně krajina. Se zpěvačkou a muzikantkou Anetou Langerovou o tvůrčím procesu, osobní zkušenosti jako zdroji hudby, emocích i o okamžiku, kdy skladba začne žít vlastním životem.

March 2, 2026

Anna Havelková

Nejdůležitější jsou emoce

Kde obvykle začíná Vaše píseň – v obrazu, slově, emocích, nebo spíš v určitém stavu bytí? A kde nacházíte klid a prostor, ze kterého pak můžete čerpat inspiraci?

Nejčastěji v určitém stavu bytí, pak někdy následuje obraz, melodie nebo slovo. Je to různé. Stává se mi, že mě některé písně napadají třeba při chůzi nebo když jsem někde, kde musím chvíli čekat a nemůžu nic jiného dělat. Třeba v tramvaji nebo naposled na horách na lanovce. Klid a prostor nacházím nejčastěji na procházkách, miluji čerstvý vzduch. Také moc ráda cestuji a když poznávám nějakou jinou kulturu, zvyklosti, často mi to pomůže mít na všechno, co se v životě děje ještě jiný pohled. To je asi nejinspirativnější, změna prostředí, vystoupení z komfortní zóny.

Když se ohlédnete za svou dosavadní cestou, co vnímáte jako nejdůležitější moment nebo zkušenost, která zásadně ovlivnila Vaši tvorbu?

Myslím, že člověka přirozeně ovlivňuje jeho dětství, rodina, mezilidské vztahy, vzpomínky a situace, které v životě zažil. Naše máma nás opustila bohužel velmi brzy a ač jsem měla chuť psát své písně i před tím, tato událost mou touhu po psaní mnohonásobně posílila. Stejně tak partnerské vztahy, kdy člověk prožívá asi ty nejsilnější emoce a v neposlední řadě můj vztah s přírodou. Myslím si, že jsou emoce, které nelze popsat slovy a k tomu slouží hudba, která pomáhá vyjádřit to nevyslovitelné. Je to velmi specifický způsob komunikace mezi námi. Odjakživa mě to fascinovalo.

Když už se píseň začíná rodit, jak s ní pracujete dál? Je pro Vás důležitější spontánnost, nebo postupné tvarování a řemeslo?

Je to pokaždé obrovská výzva. Procházet s každou písní tvůrčím procesem je jedním z nejhezčích zážitků, které mám. I když je to někdy těžké a zdlouhavé, věřím, že to dobře dopadne. Nejdůležitější je pro mě emoce. Musím cítit, že píseň o něčem vypráví, nejen ve slovech, ale v kombinaci s hudbou. Nejkrásnější pocit je, když si zahrajete nový nápad třeba jen na kytaru nebo klavír a broukáte si k tomu a cítíte, jak to s vámi hýbe, cítíte, že píseň už začíná komunikovat. Pak už se řídím jen tím, že ji naslouchám a snažím se najít její pravou tvář, aranž, kabát, který ji bude slušet.

Foto: Helena Kadlčíková

Skladby si nepřivlastňuji

Z Vašeho alba Na Radosti je cítit velký klid a sounáležitost s přírodou. Jak toto konkrétní album vznikalo?

Na Radosti bylo jedno z nejtěžších alb. Pamatuji si, že jsem těmi příběhy byla úplně pohlcená. Vídala jsem jednotlivé postavy i ve svých snech. Také si vzpomínám, že jsem třeba nebyla schopna ani jíst, protože jsem na to zapomínala, tak moc jsem byla ponořená do jednotlivých témat, že jsem skoro zapomněla vnímat svůj fyzický svět. Líbilo se mi vracet se k lidovosti, obracet se k přírodě, vnímat ji jako kulisu všech příběhů.

Kde je pro Vás hranice mezi tím, co chcete sdílet, a tím, co zůstává jen Vaše – z hlediska tvorby? Jestli tu nějaká hranice vůbec je?

Nevnímám konkrétní hranice. Písně, které zpívám jsou pro mě hodně osobní a ani nevím, zda bych to dokázala dělat jinak. Ale například skladby typu Nevěsta nebo Bříza beru jako takové potřebné odlehčení od vážnějších skladeb. Líbí se mi kombinace intimních výpovědí a nějaké srandy nebo příběhu, kde jsem pouze vypravěč.

Jaké to pro Vás je, když Vaše píseň začne žít vlastním životem – když se stane součástí příběhů jiných lidí?

To je milá otázka. Skladby si nepřivlastňuji, nemám k nim majetnický vztah. Když je pustím poprvé ven je to takový rituál, ale pak už patří všem. Jsem ráda, že můžou být součástí životů jiných lidí. Myslím, že je to stejné jako když se potkají dva lidé, kteří se potkat měli. Stejně tak si píseň najde člověka nebo on ji. A to je smysl mé práce, asi každého muzikanta.

Foto: Helena Kadlčíková

Ať je hudba tam, kde je zvána a vítána

Vaše hudba často osciluje mezi intimitou a silným společenským přesahem. Cítíte, že umělec má vůči světu určitou zodpovědnost?

Určitá zodpovědnost je na místě. Asi záleží na každém umělci, jak se cítí být v daném tématu silný nebo zda má třeba nějakou vlastní zkušenost, má k tomu co říct nebo zda má pocit, že může být svým konáním v něčem prospěšný. Upozorňovat na nespravedlnosti nebo na často opomínaná témata nebo jít v něčem příkladem druhým.

Proměnila Vás pandemie nebo současná nejistota světa v tom, jak přemýšlíte o hudbě a o jejím smyslu? (Mám na mysli například píseň Tělo 2086 z alba Dvě Slunce, která pandemií nabrala ještě trochu jiný rozměr. Pokud se nepletu, napsala jste ji ještě před začátkem pandemie.)

Tělo 2086 jsme psali s Jakubem Zitkem těsně před úderem pandemie. Byla psána jako apel na příliš anonymní svět. Vyzývala nás, abychom spolu komunikovali z očí do očí, abychom nespoléhali na virtuální svět. Pandemie rozšířila význam skladby okamžitě. Až jsem se lekla, že se stala takovou předzvěstí.

„Na Radosti bylo jedno z nejtěžších alb. Pamatuji si, že jsem těmi příběhy byla úplně pohlcená. Vídala jsem jednotlivé postavy i ve svých snech."
Jaký prostor byste chtěla, aby měla hudba v lidském životě?

To je každého věc. Ať je hudba tam, kde je zvána a vítána. Tam, kde je otevřeno může obohacovat, uklidňovat, povzbuzovat. Bez hudby si svůj život neumím představit, ale jsou určitě i lidé, kteří hudbu k životu nepotřebují.

V jaké fázi obvykle vstupujete do studia? Máte už jasnou představu o tom, jak by výsledek měl znít, nebo necháváte prostor samotnému procesu a spolupráci s ostatními hudebníky?

Když vstupuji do studia, existuje demonahrávka, kterou připravujeme dopředu většinou ve dvou, a to s Jakubem Zitkem. Někdy požádáme muzikanty, aby nabídli svou představu pro konkrétní skladbu například v rytmice. Ale jinak máme už většinou jasno, jaký je cíl a soustředíme se spíš na atmosféru, výraz, provedení a souznění všech, kteří píseň nahrávají.

Vaše první album Spousta andělů mělo velký úspěch. Uvažujete, že byste ho vydala v reedici nebo na vinylu? Jak se na tuto etapu svého života dnes díváte?

Nad tím jsem nepřemýšlela, ale nedávno jsem oslavila se svým skvělým týmem a mými milými muzikanty 20 let na hudební scéně a na Supraphonu tehdy padla myšlenka, že bych měla k této události vydat kompilaci. A tak na jaře 2024 vzniklo dvojalbum Zázračná písně krajina 20 LET, která čítá 39 skladeb. Je to ohlédnutí za mou dosavadní hudební cestou a jsou zde i písně z mých úplných začátků. Koncem roku 2024 jsme do sbírky přidali ještě trojvinyl, kde je zaznamenán živý koncert z pražské Lucerny s mými muzikanty, Janáčkovou filharmonií Ostrava a Maranata Gospel Choir.

Více si užívat života

Kdybyste mohla poslat vzkaz svému mladšímu já z dob, kdy jste začínala, co by to bylo?

Více si užívej života.  

Co Vás v poslední době nejvíc oslovilo – ať už v české, nebo zahraniční hudbě? Je něco, co Vás překvapilo, inspirovalo nebo vnitřně zasáhlo?

Zasáhlo mě nově vydané album Dorky Barové Píseň pro Mi. Její skladby mám moc ráda a obdivuji ji nejen jako skvělou zpěvačku, hudebnici, ale také jako skladatelku. A také jsem se nedávno seznámila s hudbou Sisi Feher na jejím koncertě v Praze. Odcházela jsem nadšená. A velkou radost mi udělal i fakt, že úžasný muzikant a skladatel Jakub Zitko vydal své vlastní album Hyperboloid.

Můžeme se v blízké době těšit na nové album?

Pracuji na něm, ale nespěchám. Určitě o něm dám včas vědět.

Termíny turné Zázračná písně krajina 2026