Kristýna Schmitzerová: Potřebuju být součástí něčeho, co lidem přináší radost

Práce, která nikdy nekončí

Jak trávíte léto? Máte vůbec čas odpočívat?

I když mám nějaké volno, stejně se nevyhnu rannímu vyřizování e-mailů a telefonů. To jsou věci, které nepočkají, ať jste tady nebo kdekoliv jinde ve světě. I když jsem několikrát do roka v zahraničí, neznamená to, že někde celý den ležím a přemýšlím si o tom, jestli půjdu k vodě. Musím řešit, co je potřeba odbavit, abych si pak mohla na dvě nebo tři hodiny odpoledne lehnout k té vodě nebo si přečíst knížku, nebo si dojet nakoupit.  

Existují tedy chvíle, kdy si opravdu dovolíte vypnout?

Vždycky se moc těším na Vánoce. To je jediné období, kdy vím, že mi nikdo nebude volat. I já sama za sebe si můžu říct: jsou svátky, pojďme se podle toho chovat. Jinak to moc neumím. Jednak z toho důvodu, že je to moje práce, a jednak proto, že na mě ten člověk spoléhá. Něco neuděláte nebo nebudete k dispozici, můžete přijít o klienta nebo o práci.  

Být tam, když je potřeba

Co vlastně znamená profese umělecké agentky? Jak velkou roli hraje psychická podpora a jak se vám daří držet hranice?

Je potřeba říct, že mám vlastně dvě profese. Jsem účetní, která řeší fakturace a klienty, kteří mají určité lhůty a termíny plnění. Když nastane problém, musíte ho většinou řešit okamžitě. A podobně to funguje i v práci umělecké agentky. Já to nedělám úplně typicky, ale myslím, že je to především druh partnerství. S tím člověkem si postupně vytvoříte vztah. Držet hranice tak, aby vám ta práce nezasahovala do soukromí, je velmi těžké. Často se stane situace, kdy všeho necháte a jdete řešit něco akutního. Třeba když kapela uvízne na dálnici, přestane jim jet auto a za dvě hodiny mají mít koncert v Karviné. To se mi stalo. V tu chvíli není čas přemýšlet. Prostě hledáte řešení, aby se tam dostali. Ví, že ošetřím, co je třeba a že udělám maximum proto, aby koncert odehráli.

Řada lidí si pod prací umělecké agentky představí hlavně domlouvání zakázek. Co všechno se za tím ve skutečnosti skrývá?

První telefonát, dohodnutí kšeftu, zprostředkování papírové agendy i přítomnost na té akci. Takže se dostanete až do role road managera nebo asistenta. Přinesete vodu, pivo nebo cokoliv je zrovna potřeba. Mně to vlastně vůbec nevadí. Samozřejmě jsou období, kdy je toho opravdu hodně. Ale ten pocit, když přijedete na místo a pořadatel je spokojený, kapela je spokojená, diváci jsou spokojení a všechno funguje, tak pro vás není nic víc. Neznám lepší pocit.  To je vlastně důvod, proč tu práci dělám.

Je něco, co vás pořád na téhle práci překvapuje?

Bude to znít dost namyšleně, nejvíc pořád překvapuju sama sebe. Opakuju stejné chyby dokola. Přestože jsem ten papírový typ a vlastně jsem na tom vyrostla, kolikrát si některé věci stejně neošetřím. Pořád zjišťuju, že jsem v některých věcech, co se týče byznysu, nepoučitelná.

Cesta, která vůbec nebyla naplánovaná

Vaše cesta k profesi umělecké agentky ale vlastně začala úplně jinde.

Vyplynulo to z účetnictví, které mě strašně nebavilo. Po vysoké škole jsem chtěla dělat sociální práci, ale z nějakých důvodů jsem vždycky narazila na pozice fundraisera a způsob, jakým se mnou tehdy zaměstnavatelé komunikovali, mě úplně odradil. Nakonec jsem šla na brigádu k mojí mamince, která je daňová poradkyně, a začala jsem dělat účetnictví. Přes něj jsem se dostala k produkční práci u seriálu, kde jsem měla na starosti finance, a později k pozici finanční ředitelky festivalu PIAF (Prague International Advertising Festival). Z toho vyplynulo všechno ostatní. Lidé mě začali oslovovat s tím, jestli bych se jim nepodívala do smlouvy nebo jim nepomohla s věcmi, kterým nerozuměli. Když jsem něčemu nerozuměla já, nelenila jsem, otevřela jsem si zákoník, zavolala kamarádovi, který studoval práva, a snažila se tomu přijít na kloub. A z toho se postupně vyvinula práce, kterou dělám dnes. Je paradoxní, že si dnes k účetnictví chodím odpočinout. Když se vrátím z náročného zájezdu nebo koncertu, těším se do kanceláře na to „má dáti – dal“. Ne vždycky to, co vás strašně nebaví, znamená zlo. Jak jsem účetnictví dřív nenáviděla, dneska mě uklidňuje. Nikdy vlastně nevíte, skrz co vás to dovede tam, kde chcete být.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si poprvé řekla: Tohle chci dělat?

Stalo se mi to ještě na vysoké škole, kdy už to vlastně k tomu směřovalo. Pracovala jsem tehdy v televizní produkci a vybavuju si moment, kdy jsem seděla u nás doma na schodech a říkala si: „Ty jo, já bych jednou chtěla mít vlastní agenturu a umět se o ty lidi v téhle branži postarat.“ Pořád jsem měla pocit, že to v produkci někde vázne. Že když nastal problém, člověk, který byl nade mnou a měl ho řešit, tam dost často nebyl nebo ho prostě neřešil. To byl první moment, kdy mi to prolétlo hlavou. Ta cesta ale byla ještě dlouhá. Mám pocit, že se mi to vlastně povedlo až poměrně nedávno, třeba před pěti lety.

„Účetnictví jsem dřív nenáviděla, dnes mě uklidňuje. Nikdy nevíte, co vás může dovést tam, kde chcete být.“

Jaké to je, když se na to díváte dnes?

Až nedávno jsem si řekla: „Ty jo, vždyť ty už máš všechno, co jsi chtěla“. Přestala jsem se soustředit na to, aby byli spokojení všichni kolem mě a aby z toho všichni měli peníze, včetně mě. Začala jsem víc přemýšlet o tom, co má opravdu smysl. Co někam směřuje. Co má budoucnost. A toho se držet. Troufnu si říct, že jsem asi ze sedmdesáti procent umělecký člověk a ze třiceti procent administrativní. Nestačí mi jen vyfakturovat práci, napsat smlouvu nebo opravit tabulku. Potřebuju být součástí něčeho, co lidem přináší radost. Vadí mi, když se všechno začne podřizovat jen výsledkům. Aby byli sledující, aby to mělo efekt, aby video zaujalo během tří vteřin. Přijde mi, že pak vznikají samé rychlokvašky a chybí tomu dlouhodobost. Mám ráda věci, u kterých si člověk může i za deset let říct: „Tohle je skvělý.“

Jak se podle vás za doby vaší kariéry proměnilo prostředí, ve kterém dnes umělci fungují?

Kdybych měla mluvit o české tvorbě, tak si myslím, že zas tak moc ne. Pořád vznikají velmi dobré a velmi kvalitní věci. Dost často ale nedostávají tolik prostoru, kolik by si zasloužily, podle mého názoru. Mám pocit, že se dnes všechno bere jako spotřební zboží. Stejně jako když se vám něco rozbije a koupíte si nové místo toho, abyste to opravili. A podobně se dnes přistupuje i k umění. Tlak na umělce, aby všechno bylo hned, je mnohem větší než dřív. A když jste agent, produkční nebo kdokoliv, kdo stojí mezi umělcem a klientem, ten tlak se přenáší i na vás – a často je dvojnásobný.  

Když se rozcházíte s klientem, je to jako rozvod.

Musí mezi agentem a umělcem fungovat určitá chemie?

Je to přesně jako s tím partnerstvím. Můžete si sednout, všechno je super, ale pak zjistíte, že někomu třeba nevyhovuje způsob, jak tu práci dělám já, nebo mně nevyhovuje, jak se k práci staví on. To ale neznamená, že nebude fungovat s někým jiným. Chvíli všechno funguje a pak zjistíte, že třeba jezdí pozdě, nedává věci včas nebo vám neříká důležité informace. Pak je potřeba si ty věci vyříkat. Když to nefunguje v komunikaci a vy to řeknete pětkrát a stejně se nic nezmění, tak víte, že to dál nepůjde. 

Co když spolupráce přestane fungovat?

Když se s klientem rozcházíte, je to jako rozvod. Je to těžké a někdy velmi nepříjemné. Ale nemůžu říct, že bych na ty lidi vzpomínala ve zlém. Mám i zkušenost, že jsme spolupráci ukončili, každý jsme šli svou cestou, a po několika letech se ten člověk vrátil. Funguje to líp než předtím. Dostali jsme se oba do momentu, kdy jsme se pracovně vyčerpali, dali jsme si, co jsme mohli, a víc už to nikam nerostlo. Ten člověk potřeboval svůj vývoj. Já taky. 

Je nějaký moment z vaší kariéry, na který jste obzvlášť pyšná? Nebo chvíle, kdy si řeknete: Tohle se povedlo?

Nemůžu říct, že by existoval jeden výjimečný moment. Pro mě jsou nejdůležitější chvíle, kdy jsem přítomná na té akci a všechno dopadne tak, jak má. To je přesně ten moment, kdy si řeknu: Ano. Hrozně ráda stojím v zákulisí a pozoruju to. Většinou tam zůstanu až do konce. Pamatuju si místa, kde jsem takhle stála. Členové jedné kapely věděli, že tam jsem. Nic nepotřebovali, jen se na mě otočili a gestem mi dali najevo, že je všechno v pořádku. A to jsou přesně ty chvíle, kdy si říkám: Jo, ono to funguje. Ve chvíli, kdy vznikne něco opravdu hezkého a vy jste toho součástí, máte pocit sounáležitosti. Že předáváte něco, co lidem přináší radost. To je pro mě to nejdůležitější. Jsem pyšná i na chvíle, kdy dokážu odejít. Když cítím, že už spolupráce nedává smysl, i když je úspěšná, dobře placená a ten člověk je na vrcholu. Někdy je nejtěžší přiznat si, že už tam vlastně nechcete být.  Neříkám, že jsem to vždycky zvládla včas. Ještě jsem chvíli přetahovala, protože sama sebe přesvědčujete, že je to v pořádku… Ale vždycky víte, že máte jít.

Smlouva, smlouva, smlouva. Na všechno smlouva.

Kdybyste dnes měla něco poradit lidem, kteří právě vstupují do kulturního prostředí, co by to bylo?

Myslím si, že hodně umělců neumí pracovat se svými financemi a nemá informace o tom, co vlastně dělat ve chvíli, kdy vyjdou ze školy nebo se po letech rozhodnou odejít z divadla na volnou nohu. Mělo by to být součástí výuky. Nevím, jak to funguje dnes, ale na uměleckých školách by měl být předmět, který studentům vysvětlí úplné základy. Co mají udělat, když chtějí fungovat na volné noze, kde se přihlásit, jaké pojištění si zařídit, jak si nastavit finance. A pak je tu ještě jedna věc. Smlouva, smlouva, smlouva. Na všechno smlouva. Pokud nechci mít agenta nebo agenturu, měl bych mít alespoň právníka nebo někoho, kdo mi smlouvu připomínkuje. Člověka, který ví, co znamenají dvě základní věci – licence a výkon. Pak vám dokáže říct: „Tady je riziko. Tady o něco můžete přijít. Tohle je v pořádku a tohle není.“ Když tomu umělec rozumí, může se rozhodnout, co chce a co nechce. Když tomu nerozumí, měl by mít vedle sebe někoho, kdo mu poradí. Spousta umělců ustupuje jen proto, aby tu práci vůbec získali.  

Co by se podle vás mělo změnit?

Mám pocit, že spousta lidí pořád nepočítá s tím, že jejich kariéra může vyrůst mnohem rychleji, než čekají. Dnes si řeknou, že je to jen jedna smlouva, ale za rok může být všechno jinak. Proto znovu říkám: hlídat smlouvy a na všechno mít papír. Mimochodem i řada hereckých agentů nabízí jednorázové konzultace, kdy smlouvu projdou a upozorní na rizika. Stejně tak Intergram pořádá školení, kterých už v minulosti proběhla celá řada. OSA to samé. Těch možností je dnes mnohem víc, než si lidé často myslí.  

Řada umělců stále tápe v tom, na koho se mohou obrátit. Jakou roli v tom podle vás hraje Intergram?

Mám pocit, že je to pořád takový Olymp, kam mají lidi pocit, že nemají schopnost vylézt. Často slýchám větu: „Intergramu nerozumím.“ Moje klientela už většinou ví, co Intergram dělá, ale často mi volají lidé, kteří si nevědí rady se smlouvou nebo s nějakou situací kolem kolektivní správy. V takové chvíli jim vždycky říkám: Zavolejte do Intergramu, poradí vám. Nedávno se mi stalo, že mi pak volali zpátky a říkali, že byli moc spokojení, protože jim všechno vysvětlili a pomohli jim. Pořád funguje to lidské slovo. Intergram je tady od toho, aby lidem pomáhal. Když něco nevím, tak se prostě zeptám. 

Cesta do lesa

O čem z vašeho odvětví se málo mluví?

O tom, že jsou všichni pod tlakem. Potřebují vydělávat peníze, mají hypotéky, mají děti, mají závazky, které musejí splácet. I když si vezmu lidi, kteří vyjdou ze školy, tak musí z něčeho žít. Je to náročná profese a náročná branže. Kdokoliv, kdo do toho naskočí, tak se musí otáčet. Není to tak, že mu všechno padá do klína.  

Myslíte si, že si veřejnost vůbec uvědomuje, co všechno se za prací umělce skrývá?

Mrzí mě, jak snadno veřejnost umělce odsoudí. Často slýchám, že mají všechno zadarmo nebo že si vydělají jedním příspěvkem na sociálních sítích. Přitom za tím stojí obrovské množství práce, času a energie. A pak jsou chvíle, kdy člověk řeší doma nějaký vážný problém a večer má vystoupit před vyprodaný sál a podat stoprocentní výkon. Několikrát jsem stála v zákulisí vedle lidí, kteří prožívali opravdu těžké chvíle, a říkala si: Já bych to nedala.  Asi bych se rozbrečela a utekla. O to víc obdivuju, že oni tu sílu najdou. To jsou pro mě opravdu tvrdě vydělané peníze. A přiznávám, že být jen byznysmen a nebrat si to osobně neumím.

„Nechcete se znovu dostat do stavu, kdy vám připadá, že nemá smysl ani vstát z postele nebo si půl hodiny oblékáte ponožku.“

Přijde mi, že se hodně mluví o vyhoření, ale méně už o tom, co přijde potom. Jaké to bylo u vás?

Nejde to tak, že si člověk odpočine a pak se vrátí do úplně stejného kolotoče. Když to uděláte, za pár měsíců jste tam, kde jste byli. Nejtěžší ale není ani to, co se děje ve vás. Spíš to, co se děje kolem vás. Vaše okolí je zvyklé, že fungujete nějakým způsobem. A když to přestanete dělat, začne vám dávat najevo, že se něco změnilo. Já třeba poslouchala věty: „Ty už nepracuješ jako dřív.“ Nebo: „Ty už tu práci neděláš tak dobře.“ Přitom jsem si jen začala nastavovat hranice, abych ji mohla dělat dál. 

To si umím představit, že v člověku vyvolá velký vnitřní boj.

To jsou chvíle, kdy jsem se sama sebe musela ptát, jestli jsem opravdu zlenivěla, nebo lidem jen vadí, že už nejsem k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Musela jsem si v hlavě srovnat, co je skutečná kritika mojí práce a co je jen očekávání, na které byli lidé zvyklí. Nechcete se znovu dostat do stavu, kdy vám připadá, že nemá smysl ani vstát z postele nebo si půl hodiny oblékáte ponožku. 

Jak nejraději pracujete?

Mně se kolikrát nejlíp přemýšlí někde v lese. Uvařím si kafe, otevřu počítač a mám prostor přemýšlet. Teď vlastně také odjíždím na pár dní pryč, protože připravuju velkou nabídku. Nechci ji psát mezi telefonáty, e-maily a finančním úřadem. Potřebuju na ni čas. Aby dávala hlavu a patu. Aby rezonovala se mnou i s lidmi, kterým ji budu předkládat. Za mě je asi nejlepší – a zároveň nejtěžší – naučit se pracovat se svým časem. Rozložit si ho tak, abych věděla, že to zvládnu dlouhodobě. Přemýšlet dopředu i o zdraví a o tom, jak chci svou práci dělat. A hlavně si umět poctivě říct: Mám na to? Nemám na to? A když zjistím, že mě to extrémně vysiluje, tak prostě něco pustit. 

Navzdory všemu, o čem jsme mluvili, mám pocit, že vás ta práce pořád naplňuje.

Ano, naplňuje. Mám pocit, že spousta umělců a lidí vůbec nejde směrem, kterým by chtěli jít. Někdy si prostě nevěří nebo nemají čas to zkusit.  Ta dnešní doba jim na jednu stranu spoustu možností dává, ale zároveň jim je trochu bere. Možná právě proto si uvědomuji, že mohu dělat to, co mě naplňuje, a jsem za to vděčná. Zároveň je nutné říct, že to mělo svůj vývoj, nebylo to hned a uvědomuji si i to, že se to postupem času může změnit.