Mám ráda momenty překvapení, říká herečka a zpěvačka Rosalie Malinská

Zkušenosti ze zahraničí

Jaké bylo tvoje léto? Pracovní, nebo i odpočinkové?

Ještě v červenci jsem trošku pracovala – natáčela jsem film Bojovník v režii Vojtěcha Friče a Tomáše Dianišky, který půjde do kin příští léto. Pak už jsem si dala volno, potřebovala jsem se zklidnit po náročném období, které bylo od dubna do července. Odjela jsem na třináct dní do Toskánska a bylo to úžasné. Itálii miluji srdcem i duší, myslím, že jsem Italka narozená v Česku. (smích)

Děláš toho hodně – divadlo, seriály, v rámci studií na konzervatoři jsi byla v New Yorku a Londýně, kde jsi studovala autorské a fyzické divadlo. Jaké to bylo?

Bylo to trochu ošemetné. Ve druháku jsem měla takovou existenciální krizičku a potřebovala na čas ze školy pryč. Díky rodičům jsem odjela na rok do Tennessee, malého města s pěti tisíci obyvatel – pro Pražanku kulturní šok, ale skvělá zkušenost. Žila jsem jiný život, získala nové podněty a naučila se anglicky.

Pobyt v New Yorku a Londýně byl pro mě zásadní. Metody herectví, které se učí na školách jako Juilliard nebo Actors Studio, jsem do té doby neznala. V Londýně mi zase workshop fyzického divadla ukázal, jak pracovat s tělem a postavou vědomě a fyzicky. Ten čas pro mě byl hodně inspirativní. Od té doby jsem taky začala hodně cestovat. Když už tady padám tzv. „na hubu”, tak se sbalím a odjedu. V cizině se pak cítím svobodně, nadechnu se a můžu být sama sebou.

Čerpáš ze zkušenosti ze zahraničí doteď?

Rozhodně. Ovlivnilo mě to hlavně v tom, jak přemýšlím o postavách. Neptám se jen „co by moje postava udělala”, ale snažím se ji vnímat komplexně – zajímá mě, co je napsané na papíře, ale i to, co se skrývá mezi řádky. Jaký život měla postava předtím, než se příběh odehrává.  

„Neptám se jen, co by udělala moje postava, ale snažím se jí vnímat komplexně - zajímá mě, co je napsané na papíře, ale i to, co se skrývá mezi řádky."

Ofélie OnlyFans

Projevuje se to také v představeních, ve kterých v současné době účinkuješ?

V představení Ofélie OnlyFans, které jsme teď nazkoušeli v divadle Komedie, je tohle téma obzvlášť silné, protože v původním Hamletovi má Ofélie kolem 58 replik. Je to postava, která ve hře nedostává tolik prostoru a jejíž osud se jí stane vlivem okolí tragický. Cítím proto velkou zodpovědnost – nejen vůči ní, ale i vůči ženám obecně. Přijde mi, že v téhle hře můžu mluvit i za všechny ženy, které chtějí být slyšeny a zastat své místo ve společnosti. Během zkoušení jsem občas pociťovala stres, protože jsem chtěla, aby Ofélie byla co nejpravdivější, nejryzejší a nejupřímnější. A ta zodpovědnost ve mně zůstává i dál. Pokaždé, když ji hraji či na ni jen pomyslím v reálném životě. Inscenace sama o sobě je pro mě nesmírně důležitá, jak herecky, tak lidsky i hudebně.

Co pro tebe znamená divadlo?

Divadlo je pro mě prostorem objevování emocí a pocitů. Fascinuje mě chvíle, kdy se v tobě znovu ozve pocit, který jsi už dlouho nezažila. Anebo když se objeví něco úplně nového – nevíš, odkud ani proč, a přesto to cítíš tak silně, jako by to bylo poprvé. Takový pocit může pramenit z něčeho hmatatelného – ze smyslového vjemu, anebo z podnětu, který se tě dotkne jen nepřímo. Vnější podněty pro mě totiž vytváří i tu samotnou skutečnost.

K tomuto představení jste vytvořili společně s Huyen Vi Tranovou (Viah) také hudbu. Byl to intuitivní proces?

O celém konceptu hudby jsme hodně mluvili dopředu s Vi a režisérem Tomášem Rálišem, protože jsme nevěděli, jak nám později vyjde čas společně i se začátkem zkoušení, a nechtěli jsme, aby to vznikalo narychlo nebo pod tlakem. Tomáš byl zapojený od samého začátku – chodil na naše hudební sessions a psal i texty. Společně jsme vytvořili dvě skladby, které jsou teď v postprodukci a měly by brzy vyjít.

Jak skládání probíhalo?

Na zkoušky jsme si vždycky přinesli nástroje a počítače. Tomáš usedl ke klavíru, s Vi jsme tvořily melodie na dalších nástrojích a společně přemýšlely, co má hudba podpořit, jak by měly znít melodie a jaké poselství by měly nést. Postupně práci na hudbě převzala VI, částečně proto, že já už jsem začala zkoušet. Pořád jsme ji ale spolu konzultovaly. Celý proces byl kombinací recyklace a nové tvorby, hodně jsme čerpali i ze starších či už vydaných skladeb.

Máš pocit, že se výsledek od původní představy výrazně proměnil?

Myslím, že se to dost naplnilo. Hlavně jsme chtěli, aby hudba byla co nejpřirozenější součástí Ofélie – ne jen scénická hudba, ale něco, co patří do jejího vnitřního světa. Je skvělý, že jsme to všichni cítili podobně už od začátku. Výsledek pak byl ještě mnohem větší, než jsem si původně představovala. Ale to je i tím, že hudba ve mně probouzí silné emoce. Když pak slyším, co jsme vytvořily, na velkých bednách, ztrojnásobí mi to pocit celé situace.

Divadlo a hudba

Jak se pro tebe liší tvorba hudby pro divadelní inscenaci od té, kterou tvoříte mimo divadlo?

Ty rozdíly jsou pro mě zásadní. Hudba mimo divadlo je spíš meditativní a intimní. Když skládáme s Vi a Tomášem Martínkem (dalším členem skupiny Viah), je to dlouhodobý a hodně intuitivní proces. Deadliny si určujeme sami. Sejdeme se u jednoho stolu, tvoříme společně a pak si písně předáváme – když má někdo pocit, že už skladbě v danou chvíli dal maximum, posune ji dál. V divadle je to ale jiné. Nejde o to hrát někoho jiného, ale zkoumat hranice sebe sama skrze postavy. Fascinuje mě i teoretická rovina celého procesu. V divadle se cítím na úplně jiné úrovni než v hudbě.

Jsem introvertní člověk a hudba to ve mně podporuje. Skrze ni jsem klidná, uzavřená a soustředěná. Když vystupujeme, je to hlavně o kolektivním napojení a o hudbě samotné. Divadlo mě vybízí, abych vystoupila ze své ulity a dala do toho na jevišti všechno, co ve mně je.

Co je pro tebe v hudbě a v divadle největší radostí a co naopak největší výzvou?

V hudbě mám hrozně ráda momenty překvapení. Když se navzájem překvapíme, třeba i během koncertu. To samé mám ráda i na jevišti – ten pocit, že opravdu nasloucháš, reaguješ na druhého a něco se stane jinak, než čekáš. To mě strašně baví.

Nemusí to být nutně změna textu. U hudby je to třeba to, že Vi vezme mikrofon s dlouhým kabelem a najednou zmizí někam do prostoru. Já ji hledám a nemůžu ji najít – a to je pro mě vlastně radost i výzva v jednom. Takové malé momenty, kdy musíš reagovat intuitivně a být napojený na toho druhého.

To samé na jevišti – partner tě může překvapit nějakou fyzickou reakcí, něčím, co předtím nedělal, ale teď to tak prostě cítí. A ty na to reaguješ. To je pro mě to živé divadlo – že každý večer je jiný, nikdy to není přesně stejné. Samozřejmě hraješ podobně, ale vždycky se to odvíjí i od toho, jak se ten den cítíš.

Hodně točíš – filmy i seriály. Jakým způsobem tě to obohacuje?

Pro mě je to hlavně praxe. Když se učíš hodně textu, postupně si zvykneš zvládat větší objem najednou. Ale přináší mi to i zkušenost s kamerou – učíš se, kde stojíš, jak kamera zabírá scénu, jaký je rozdíl mezi hraním pro velký detail a pro široký záběr. Člověk přitom trochu experimentuje a poznává rozdíly mezi herectvím před kamerou a herectvím na jevišti s živou reakcí publika.

Za těch posledních pět, šest let, kdy jsem natáčela různé seriály, mi každá zkušenost přinesla něco nového. Beru to jako cennou praxi, která mě posouvá dál.

„V hudbě mám ráda momenty překvapení. Když se navzájem překvapíme, třeba i během koncertu. To samé i na jevišti – ten pocit, že opravdu nasloucháš, reaguješ na druhého a něco se stane jinak, než čekáš."

Výzvy, motivy a zvukové inspirace

S kapelou P/\ST jste vydali track Smečka. Můžeš nám o tom něco říct?

Já jsem kapelu P/\ST sledovala už od jejich prvního alba a jejich hudba mě vždycky bavila. Minulý rok jsem pracovala na projektu pro Audiotéku, který se jmenoval Smečka. Je to dokudrama, které je složeno z reálných výpovědí obětí a obžalovaných u soudu. V roce 2016 ve Španělsku otřásl případ znásilnění, kterého se dopustila pětice mužů na jedné dívce. Tresty tehdy byly minimální, což vyvolalo obrovské demonstrace, a nakonec i změnu zákonů. Dan Kranich, který hrál jednoho z násilníků, spolu s Petrem Gojdou, který projekt kurátoroval, přišli s nápadem, že bychom mohli vytvořit společný hudební track, který by celou audioknihu provázel. Dan mi poslal text, já jsem do něj drobně zasáhla, a pak jsme měli první zkoušku s melodií, kterou kluci připravili.

Pro mě osobně byla největší výzva rapovat, protože jsem to nikdy nedělala. Dan mi ale dal takový vstupní balíček, naučil mě frázovat, učil mě, kde se uprostřed frází nadechovat a kam dávat důrazy. Zároveň chtěl, aby tam zůstala moje melodická linka, takže tam zpívám a zároveň trošku rapuju. Celý proces byl rychlý, hodně jsme si to spolu ladili, zkoušeli, házeli nahrávky mezi sebou a Dan mě v tom opravdu hodně podpořil. Byla to pro mě výzva, ale přesně tyhle výzvy hledám.

Děláš to, že si nahráváš různé zvuky a pak je používáš? Máš takovou osobní banku?

Jo, jsem tím trochu posedlá. Třeba na Florenci, když přestupuješ z metra B na metro C – tam ty eskalátory vydávají fakt šílený zvuky. Jedou takový velký „beaty” (smích). Už jsem tam byla snad dvacetkrát a vždycky si nahrávám, jak ty schody dělají rytmus – turu, turu, turu. Je to úplně hypnotický. Nebo když prší, chodím kolem okapů, kde voda kape do kaluží, a zní to jako super melodie nebo spíš rytmy. To mě inspiruje. Vlastně jdu po tom, co mi zrovna veřejný prostor nabídne. Když si v té chvíli vzpomenu, vytáhnu diktafon a zachytím to.

Co tě inspiruje?

Asi nějaký vnitřní plamínek – pocit, že v sobě něco nosíš a ono to chce ven. Zároveň ale příroda, hudba, prostředí, lidé, umění a nespočet dalších věcí.

Je něco, na co se těšíš?

Mám různé fáze. Už delší dobu mám napsanou jednu povídku – takovou pohádku pro děti i dospělé – a kamarádka mi k ní dělá ilustrace. Psala jsem ji už před pár lety a pořád je to tak trochu v procesu. Ráda bych ji jednou vydala, i když to nebude klasická knížka, ale spíš pocitová záležitost.

Občas taky píšu poezii, takové věci „do šuplíku“. A občas mám touhu napsat něco vlastního a jednou to třeba poslat ven.

‍

‍