Marcelo Zarvos: Nejvíc mě baví projekty, které ve mně vzbuzují neklid

Cesta k hudbě

Kdy jste zjistil, že hudba je Vaše životní cesta?

Docela brzy. K hudbě jsem se dostal přes filmové soundtracky a The Beatles. Vybavuju si třeba film Podraz, ke kterému složil hudbu Marvin Hamlisch. Zněl tam ragtime Scotta Joplina, který mě úplně okouzlil a chtěl jsem se ho naučit. Už jako dítě jsem si ve filmech hodně všímal právě zvukové složky a snažil se sehnat nahrávky soundtracků, což tehdy nebylo vůbec snadné.

Vzpomínáte si na svou první skladbu?

Ta přišla o něco později, když mi bylo asi dvanáct nebo třináct a začal jsem hrát v rockové kapele. Někdy v té době jsem se dostal k syntezátoru a začal experimentovat se zvuky a efekty. Pamatuju si, že jsme na jeden z prvních koncertů potřebovali intro, tak jsem vytvořil takový psychedelický syntezátorový úvod. To byla asi moje úplně první skladba.

Jak obvykle pracujete? Začínáte u scénáře, nebo až u prvního sestřihu?

Záleží na projektu. Když jsem osloven dostatečně brzy, začínám už ve fázi scénáře. Zrovna teď dokončuji projekt, u kterého jsem si scénář nejdřív přečetl, vytvořil několik hudebních motivů a poslal je režisérovi. Ten je pak použil přímo během natáčení jako inspiraci na place, což není úplně obvyklé. Častěji dostanu první hrubý sestřih a vycházím z něj. Většina skladatelů, včetně mě, se ale snaží být u projektu co nejdřív, protože pak má celý tým víc času hledat správný směr.

Tvůrčí proces

Co Vás na projektu zajímá jako první?

Pro mě je zásadní celkový tón projektu. A ten může mít spoustu podob. I u komedie platí, že to, co připadá vtipné mně, nemusí fungovat na režiséra. Proto o tónu vedeme dlouhé debaty. Někdy si pomáháme i odkazy na jiné filmy, soundtracky nebo konkrétní skladby. Nakonec je to právě tahle rovina, o které přemýšlím nejvíc: bude film spíš dramatický, děsivý, vtipný — nebo všechno dohromady?

Jaký je Váš hlavní nástroj? Kde obvykle začínáte?

Nejraději si sednu ke klavíru, pokud zrovna nejde o vyloženě elektronický soundtrack, kde se od něj naopak snažím oprostit. Začínám psát jednotlivá témata — první, druhé, třetí — ne všechna se nutně dostanou až k režisérovi. Jak se projekt vyvíjí, může jich nakonec vzniknout dvacet i třicet. Některá spolu souvisejí, jiná ne, ale vyhovuje mi psát rychle a mít hodně nápadů, ke kterým se můžu vracet.

Zažíváte někdy syndrom prázdné stránky?

Ano. Vždycky říkám, že když dostanete nový projekt, první přijde euforie, ale velmi rychle se promění v paniku. I proto se snažím začít co nejdřív, klidně jen drobnými nápady, aby se rozproudila kreativita. Mám také několik každodenních rituálů. Než začnu psát, vždy si zahraju kousek z Dobře temperovaného klavíru od Johanna Sebastiana Bacha — sbírky preludií a fug ve všech durových i mollových tóninách. Je jich čtyřicet osm a každý den si zahraju jednu. To mě nutí neopakovat stejné harmonické postupy a pomáhá to udržet věci svěží.

Vaše tvorba je hodně pestrá — od politických dramat po rodinné filmy. Ve kterém žánru se cítíte nejvíc doma?

Asi v dramatu — to je mi nejbližší a mám s ním největší zkušenost. Zároveň mě ale baví přecházet mezi různými žánry, protože mě to nutí hledat nové cesty. Nejtěžší je pro mě komedie. Režiséři, se kterými spolupracuji, často říkají totéž: nesnaž se být za každou cenu vtipný, prostě napiš hudbu — a humor si film možná vytvoří sám. Většina komedií, na kterých jsem pracoval, byla spíš pro dospělé, jemnější a subtilnější než vyloženě groteskní.

Jsou žánry, které jste si vždy chtěl vyzkoušet?

Dlouhá léta jsem toužil dělat animovaný film. Studoval jsem na California Institute of the Arts, která má jedno z nejsilnějších animačních oddělení na světě — založil ho Walt Disney a prošla jím řada lidí z Pixar. Skoro dvacet let jsem svému agentovi opakoval, že bych chtěl pracovat na něčem v animaci, protože má podle mě ze všech uměleckých forem k hudbě nejblíž — snad kromě tance. Když přemýšlíte o tanci nebo filmu, nejde nemyslet také na zvuk, který je doprovází.

K-pop: Lovkyně démonů

A nakonec se zadařilo…

Ano, loni jsem se k tomu konečně dostal. K-pop: Lovkyně démonů byl můj první animovaný film a stal se jedním z nejúspěšnějších projektů svého druhu. Zajímavé ale je, že můj přístup ke soundtracku měl blíž k dramatu. Tvůrci nechtěli typický „mickey-mousing“, tedy hudbu, která kopíruje každý pohyb na plátně. Místo toho se hudba soustředí na vnitřní emoce postav, jejich vztahy a temnější rovinu příběhu, zatímco písně posouvají děj.

Proč si režiséři vybrali Vás?

Zaujala je moje tvorba, i když jsem do té doby žádný animovaný projekt nedělal, takže jsem z téhle oblasti neměl co ukázat. Silně na ně zapůsobila hlavně hudba k Equalizer 3, což je samozřejmě úplně jiný svět než K-pop: Lovkyně démonů. Můj přístup k filmu byl nakonec hodně dramatický. Písně pomáhají vyprávět příběh, zatímco hudební složka se soustředí spíše na nitro postav, jejich vztahy a temnější vrstvy podsvětí a démonů.

Co Vám práce na tomto projektu dala?

Hlavně mi ukázala, kolik detailní práce se v animaci skrývá. Počet záběrů, kreseb a jednotlivých fází, kterými každá scéna projde, je neuvěřitelný. Dřív jsem si myslel, že skladatelé pracují s největším množstvím detailů, ale animátoři nás možná ještě předčí. U K-pop: Lovkyně démonů na písních pracovali i další songwriteři a producenti, takže to byl velmi týmový proces.

Dnes se filmová hudba nahrává na mnoha místech, ale před dvaceti lety byly možnosti mnohem omezenější — Spojené státy, Londýn a Praha.

V jaké fázi jste do projektu vstoupil?

Vlastně dost pozdě. Animace už byla v zásadě hotová a písně vznikly ještě předtím. Režiséři mi řekli, že je můžu do soundtracku zapracovat, jak budu chtít, ale zajímalo je, jak budou tyto motivy znít v propojení s hudbou. Nejvíc jsem vycházel z písní Golden, Free a This Is How It’s Done. Právě Golden mi připadala pro film úplně klíčová. Má výraznou melodickou linku, která skvěle fungovala i instrumentálně, takže jsem ji použil na několika místech soundtracku.

Byli režiséři i u nahrávání?

Ano, oba režiséři, producent i střihač přijeli na nahrávání do londýnských AIR Studios, což je jedno z nejúžasnějších studií na světě. To, že jsme tam byli spolu, vytvořilo skvělou atmosféru. Mám vždycky radost, když režiséři na nahrávání dorazí. Poprvé jsem se s nimi setkal začátkem prosince a na konci února jsme už nahrávali finální hudbu, takže harmonogram byl opravdu velmi těsný. Někdy to ale může být výhoda — když je málo času, všichni jedou naplno a velmi soustředěně.

Poslouchal jste před prací na filmu hodně K-popu?

Ano, do K-popu jsem se ponořil opravdu důkladně. Samotný soundtrack ale stojí trochu mimo čistý svět K-popu. V mnoha ohledech má blíž k dramatické orchestrální hudbě, místy až k akčnímu soundtracku. Zároveň pro mě bylo důležité vytvořit něco, co bude respektovat K-pop i širší korejský kulturní kontext. Proto jsme zapojili korejské nástroje — strunné, perkusivní i dechové — a také zpěváky využívající tradiční styl pansori, což je obřadní divadelní forma zpěvu s dlouhou historií v Koreji.

Vztah k Praze a ke Composers Summitu

Jaký je Váš vztah k Praze?

Silný. Právě tady jsem v roce 2003 nahrával svůj první orchestrální soundtrack, a to ve Studiu Smečky. Pamatuju si, že jsem slyšel, kolik skvělých skladatelů tam pracovalo přede mnou. Nahrávaly se tam soundtracky k filmům Romana Polanského, v té budově kdysi přednášel Albert Einstein. To tomu zážitku dodalo ještě zvláštnější rozměr. Od té doby jsem v Praze natočil většinu svých soundtracků — odhadem asi tři čtvrtiny. Nahrával jsem na různých místech, ve Smečkách, v Českém rozhlase i v Rudolfinu. Už Mozart prý říkal, že jeho hudbu nejlépe hrají čeští hudebníci, zvlášť ti pražští.

S jakým očekáváním přijíždíte na Composer Summit Prague?

Bude to moje první účast a mám velkou radost, že jsem dostal pozvání. Summit za ty roky hodně vyrostl. Řadu skladatelů, kteří tam jezdí, osobně znám, a je tam i spousta dalších, jejichž práce si vážím a na setkání s nimi se těším. Zároveň se těším i na hudební supervizory a studenty. Doufám, že budu moct předat něco z toho, co jsem se během let naučil. Dnes se filmová hudba nahrává na mnoha místech, ale před dvaceti lety byly možnosti mnohem omezenější — Spojené státy, Londýn a Praha. Praha měla na svět filmové hudby obrovský vliv díky mimořádné úrovni zdejších hudebníků.

Jaký je Váš další vysněný projekt?

Moc rád bych pracoval na válečném filmu, ideálně historickém. To je něco, co mě opravdu láká. Také bych chtěl pokračovat v animovaném filmu. Hororu jsem se zatím věnoval jen okrajově, takže i to je žánr, který by mě zajímal. Obecně ale vždycky hledám výzvu — nejspokojenější jsem tehdy, když ve mně projekt vzbuzuje lehký neklid, když si nejsem úplně jistý, jestli už to není až příliš těžké. Právě tehdy ze sebe většinou dostanu to nejlepší.