Márdi z Vypsané fiXy: Zkoušíme různé přístupy, abychom vypadli z vlastní škatulky
Vypsaná fiXa je na scéně přes třicet let, přesto se nezdá, že by jí docházela energie nebo chuť zkoušet nové věci. S frontmanem Márdim jsme mluvili o novém albu Ideál, koncertních setlistech i spolupráci s producenty. Došlo také na recept proti ponorce v kapele a akrobatické létání.

November 5, 2026
Štěpán Kopečný
Titulní foto: Michaela Fousková
Na cestě k Ideálu
Jak vzpomínáš na období začátků kapely?
Začátek je vždycky nejlepší. Neměli jsme žádné ambice, jenom nás bavilo být spolu a chodit hrát do zkušebny, která ještě vlastně nebyla naše. Všichni jsme tenkrát navštěvovali klub Žlutý pes a v Pardubicích bylo strašně moc kapel. My se spolu cítili dobře, tak jsme založili takový letní projekt a vzniklo z toho to, co existuje dodnes. Změnil se pouze basák.
Na koncertech se za ty roky vystřídalo několik generací fanoušků. Vnímáš, že se publikum nějak proměnilo?
Někteří zůstávají, jiní jsou noví. Jak říká buddhismus, všechno se nenápadně mění. Chodí k nám lidé, kteří byli už na prvním koncertě, jiní třeba na čas zmizeli a po letech se zase objevili. Teď třeba pozoruju, že přišla nová vlna mladých fanoušků. To se mi hrozně líbí.
Nedávno vám vyšla deska Ideál. Navazuje názvem na alba Klenot, Fenomén či Kvalita?
Určitá souvislost tam je. Ty názvy jsou trochu expresivní, možná i lehce ironicky chvástavé, ale vždycky mají ještě další význam, který souvisí s písničkami. Na název jsme dlouho nemohli přijít. Dokončovali jsme trilogii s deskami Kvalita a Kusy radosti, tak jsem se zeptal, co vznikne, když se spojí kvalita a kusy radosti. A náš kytarista Mejla vyhrkl: „Ideál.“ A bylo to. S tím souvisí i vizuál se starým pingpongovým míčkem. Když děláš desku, vždycky se snažíš, aby byla co nejlepší, ideální. Jenže toho vlastně nikdy úplně nejde dosáhnout. Desku nahraješ a pak v ní stejně najdeš něco, co bys změnil, nebo tě něco napadne až později. Je v tom tedy i trochu ironie.
Kdybys porovnal nahrávání Ideálu a vaší první desky, jaký vidíš rozdíl?
Když jsme poprvé vlezli do studia, připadal jsem si jako v nějakém chrámu. Byl jsem ohromený a nervózní. Ale když to děláš poněkolikáté, už jsi zvyklý. Největší rozdíl vidím v tom, kolik písní nahráváme. Dřív jsme to natočili všechno v kuse třeba za deset dní. To už se pak cítíš fakt mimo realitu. Chvíli se hrozně soustředíš, pak jsou tam prostoje, přitom jsi odstřižený od běžného života a uzavřený v úzké skupině lidí. Teď už to rozdělujeme. Nahrajeme tři songy a dáme pauzu, pak další tři a tak dále. A taky se změnily technické věci. Přestalo se nahrávat na pás a začalo se nahrávat do kompu. Tam se dá spousta věcí odstranit myší, ale nesmíš to úplně přehánět, pak je to takové sterilní.

O producentech
Vaše nahrávky mají určitou syrovost, nejsou přehnaně vycizelované. Je to tedy něco, o co ve studiu vědomě usilujete?
Tohle má na posledních deskách hodně na starosti Ondřej Ježek, který to skvěle umí. Vytváří tak protiváhu druhému producentovi Dušanu Neuwerthovi, který je naopak preciznější. A dohromady je to právě ideál.
Když jdete do studia, máte už skladby v podstatě hotové, nebo se jejich podoba hodně dotváří až na místě?
Už proběhly všechny možné vzorce. Jednu desku jsme nahráli za tři hodiny, pak je třeba deska Detaily, která je hodně vyprodukovaná. Většinou ale platí, že píseň by měla být z devadesáti pěti procent myšlenkově hotová – měla by mít text, téma a melodii. Ve studiu ji pak různě oblékáš a dotváříš. Zkoušíme různé přístupy, abychom vypadli z vlastní škatulky, ve které se přirozeně pohybuješ, protože tohle jsi ty, tohle je Mejla, to je Pítrs a tohle Kryštof a takhle hrajeme. Producent se nás často snaží posunout někam jinam, aby byla zajímavá i naše osmašedesátá deska.
Na desce Klenot z roku 2009 se podílel krom Dušana Neuwertha a Jan P. Muchowa také britský producent Guy Fixsen. Když jsem poprvé četl to jméno, myslel jsem, že je to vymyšlená postava…
To na tom bylo nejvtipnější. Mohl za to Honza Muchow, který patří k prvním českým muzikantům, kteří se víc prosadili v zahraničí. Ten nám představil takového příjemného britského gentlemana, že by s námi rád udělal desku. A když řekl, že se jmenuje Guy Fixsen, tak nám bylo jasné, že to musíme udělat. Klenot má díky tomu takový britský zvuk. Zpěv je víc zapuštěný a kytarové plochy jsou výraznější. Někteří lidé u nás s tím měli problém, protože jsou zvyklí na to, že zpěv je víc vepředu. V Anglii to ale dělají jinak.
Pokaždé trochu jinak
Máte na koncertech předem daný setlist, nebo vybíráte písně podle nálady a situace?
Teď během turné jsem setlist musel připravit, protože máme novou desku a chceme ji hrát celou. Dalo mi to docela zabrat, aby všechno dávalo smysl. Až šňůra skončí, vrátím se ale k tomu, že pevně daný setlist nemáme. Máme jedenáct desek a dohromady kolem sto padesáti písní. V hrací formě je jich asi sedmdesát, takže je z čeho vybírat. Na každém koncertě vyberu něco jiného podle nálady nebo situace. Díky tomu se nenudíme my a koncerty jsou pokaždé trochu jiné i pro lidi, kteří na nás chodí opakovaně. Někdy navíc reaguješ přímo na to, co se děje. Třeba když kytaristovi praskne struna, zahrajeme něco, kde tolik nehraje, aby ji stihl vyměnit. Nebo na nás někdo něco zakřičí a řekneme si: „Tak proč ne.“
Po tomto turné tedy vyberete, které skladby se zařadí do stálého repertoáru?
Jo, na nové desce je dvanáct písní, všechny je zahrajeme na koncertech a přirozeně poznáme, které fungují nejlíp. Až turné skončí, některé z nich se zařadí mezi ty, ze kterých pak vybírám setlist. Není to ale pořád stejných sedmdesát skladeb. Někdy se vrátíme k nějaké starší desce, něco znovu nacvičíme a jiné písně zase trochu zapomeneme. Je to takový kompost.
Hrajete spolu už přes třicet let. Jaký je lék na ponorku v kapele?
Nepřehánět to se společně stráveným časem. Takže když je možnost, vracíme se domů a odpočineme si od sebe. Dřív jsme hráli koncerty ve čtvrtek, v pátek a v sobotu pořád dokola. Přespávali jsme někde a pořád byli spolu v dodávce. Díky tomu, že jsme z Pardubic, můžeme ve tři odpoledne vyjet a ve tři ráno jsme doma.
Vyčistit si hlavu
Nové album doprovází řada povedených videoklipů. V jednom létáte v akrobatických letadlech. Jaké to bylo?
Připomínalo mi to centrifugu, na kterou nás kdysi vzala babička. Koupila nám lístky, posadila nás tam a řekla: „Tak abyste si to užili, koupila jsem vám každému tři.“ Tady to bylo podobné. Poslední trik byl už docela extrémní. Pilot letěl kolmo dozadu a zároveň rotoval. Udělal to dvakrát a mně už začalo být špatně. A on na to, že to dáme ještě potřetí, abychom to měli pořádně natočené. Po přistání mi ještě chvíli nebylo nejlíp, ale pak přišel takový příjemný pocit z adrenalinu a celého zážitku. Nakonec jsem se cítil až do večera úplně krásně. Bylo to vlastně dobrý.
Takže bys to dal klidně znovu?
Už jsem pochopil, proč to ti chlapi dělají. Každý má nějaký způsob, jak si vyčistit hlavu – někdo chodí na ryby, oni si ji čistí v mracích. Původně jsme měli letět jen dva, nakonec se překonal i bubeník. Kytarista zůstal dole, protože létání vůbec nemá rád. Ale už jen to, že do letadla nastoupil, pro něj byl skoro stejný výkon jako pro nás samotný let.
Co tě v poslední době baví poslouchat, ať už z české, nebo světové scény?
Teď jsem zrovna poslouchal novou desku beabadoobee. Nějaké její písničky jsem znal už před pár lety, pak jsem na ni trochu zapomněl a teď na mě znovu vyskočila. Přijde mi to dobrý. A z pardubické scény bych upozornil na kapelu Špičková kultura. Je to strašně bizarní a vtipná parta, která letos slaví dvacet let.
V minulosti jste odehráli několik koncertů i v zahraničí. Láká vás ještě nějaký takový výlet?
Když jsme ještě neměli rodiny a děti, hodně jsme jezdili. Hráli jsme v Japonsku, Bulharsku, Německu nebo třeba v Polsku. Tam jsme měli jednu dobu docela našlápnuto, protože jsme jezdili s tamní slavnou kapelou Hey. Dokonce si pamatuju, že v nějakém polském průzkumu o česko-polských vztazích padla otázka, které české interprety lidé v Polsku znají. Vyšlo z toho, že Jarka Nohavicu, Ewu Farnou a Vypsanou fiXu. Ale bylo těžké to tam logisticky zvládnout, protože je tam všude daleko, a podepsalo se to i na těch ponorkách. V poslední době jsme nikde moc nebyli, ale chystáme dva koncerty v Anglii, tak se těším, že to bude takové vypadnutí z toho kolečka.