Michal Horák: Jak chytit múzu za flígr

Olympijská disciplína střelby do vlastní nohy

Zvenku působíš jako někdo, kdo zvládá koncertování, studium i pedagogiku s lehkostí. Máš momenty, kdy se ti to celé rozpadá pod rukama? Jak balancuješ mezi hudbou a „běžným“ životem?

Tak jestli tak alespoň navenek působím, tak to snad ještě zvládám. Popravdě jsou ale části roku, kdy si říkám, jestli nesedím jedním zadkem na příliš mnoha židlích. Kloubit na plný úvazek hudební kariéru se studijní a výzkumnou činností na doktorátu není jednoduché. Obzvlášť ta věda umí být skutečně zdlouhavá a únavná. Na druhou stranu ve mně ale pak převládne vášeň se hecnout a dokončit, co jsem začal, protože výsledek může být velmi užitečný. A to mi aspoň za ten pokus stojí.

Ve tvém životě se prolíná učitelství a hudba. V čem se tyhle dva světy nejvíc ovlivňují?

Moje primární pedagogické zaměření je hudební výchova, tam je to propojení víc než nasnadě. Snažím se svou hudební kariéru do svého pedagogického snažení moc necpat, ale například při oslovování ZUŠ pro účely disertačního výzkumu jsem nakonec využil svůj oficiální Instagram, protože mi to vlastně automaticky vygenerovalo učitele, kteří mají kapacitu i zájem se zapojit.

Tvůj humor je často jemně ironický a sebeironický. Je to čistě radost z práce se slovy, nebo někdy i určitý obranný mechanismus?

Možná trochu z obojího. Naučil jsem se, že když se nabízí udělat si srandu sám ze sebe, je vždycky lepší to udělat dřív, než to napadne někoho jiného. Taková olympijská disciplína střelby do vlastní nohy, chcete-li. Ale primárně píšu písničky takové, které mě baví a ze kterých mám sám radost. Bývá pak pravidlem, že to může bavit i lidi.

Byl v tvém životě nějaký moment, kdy ses musel naučit brát své autorství vážně?

Řekl bych, že tu tvorbu beru vážně už jen z principu, že je to moje práce a dělám ji nejen pro sebe, ale hlavně pro lidi. Jestli ale rozumím otázce správně, jedná se o moment, kdy jsem si uvědomil, že ty moje tvůrčí snahy mají nějaké reálné dopady? Popravdě doteď je pro mě občas strašně abstraktní pochopit, jak daleko moje písničky z toho pokojíčku občas doputovaly. Někdo na ně tančí první tanec na svatbě, někdo je má při nástupu na maturitním plese, někomu se prostě jen pojí s nějakým pěkným zážitkem. A to je pro autora nejvíc, dává mi to velký pocit zodpovědnosti nad další tvorbou.

Vnitřní dítě si hýčkám zuby nehty

Jak vypadá tvůj tvůrčí proces? Jsi spíš sběratel nápadů, nebo reaguješ na konkrétní impulz? A jak poznáš, že je píseň hotová?

Někdy se vrátím ke staršímu nápadu, který stihl dozrát, jindy musím múzu chytit za flígr a vyždímat z ní, co to jde. Mám zkušenost, že písničky, které vznikly jedním dechem během hodiny, jsou ty, co pak u lidí nejvíc fungují. A to, jestli je píseň hotová, poznám většinou až s odstupem, když si ji zahraju další den a pořád se mi líbí.

Co je pro tebe větší obava – že jednou dojdou nápady, nebo že přestaneš být autentický?

Rozhodně ta autenticita. To je nejvíc, co můžu nabídnout, a v momentě, kdy to ztratím, je asi čas něco změnit.

Nový singl Nedělej si naděje působí velmi energicky a sebevědomě. V čem podle tebe otevírá dveře k celé desce?

Možná je to odpověď na moji předchozí polohu v písničkách, kdy mě většinou ty holky nechaly. A tady se to najednou konečně povede. Zároveň jsme po řadě domácích countryovek udělali jednu jaksi víc profesionálně „po Nashvillsku“ s Marcusem Tranem. Myslím, že v tom duchu se ponese i celá deska.

Když píšeš píseň, vedeš spíš dialog se sebou, nebo máš před očima konkrétního posluchače? Proměnil se tenhle vztah během let na scéně?

To je skvělá otázka a děkuju za ni. Je to jedno z největších dilemat. Snažím se psát písničku jen pro sebe a vštípit si, že ji nikdy nikdo neuslyší. Pak teprve jsem autentický. V hlavě mi sice sedí malý manažer, co kontroluje, jestli je tam správný hook a počet refrénů, ten jde ale utlumit. Lehké to rozhodně není a čím jsem starší, tím je to obtížnější. Začal jsem psát písničky vlastně jako dítě a to se to psalo samo. To vnitřní dítě si tam hýčkám zuby nehty a doufám, že mi ho nic nevezme.

Má podle tebe dnes písničkář nějakou společenskou roli?

V historickém kontextu bezesporu – např. Karel Kryl nebo Jaroslav Hutka byli výraznými hlasy revoluce. Dnes se tradiční termín písničkáře trochu rozmělňuje v celosvětovém kontextu termínu „song-writer“, který podle mě nutně neznamená nositel nějakého společenského názoru. Ale kdoví, třeba se čas tradičního písničkářství znovu vrátí.

Nedělej si naděje

Říkáš, že je píseň „ryze ze života“. Mohl bys popsat, v jaké životní situaci vznikala?

To bych s dovolením rád nechal na lidech si domyslet, písnička koneckonců hovoří celkem jasně. A trochu tajemství si rád ještě nechám.

Jaká byla spolupráce s producentem Marcusem Tranem. V čem konkrétně ti rozšířila hudební jazyk?

Přístup k nahrávání je v Americe vlastně dost jiný, paradoxně se s tím tolik nemažou. Já mám někdy sklony se hrabat v „tejcích“ i celé dny a vybírat ten nejlepší, tady se to prostě nabere a když to sedí, jede se dál. Musí to být správně „špinavé“, ale zároveň to musí dýchat a fungovat. Člověk si najednou připadá, jak kdyby dělal folklór jiné země. A vlastně to tak trochu je.

„Věděl jsem, že bych chtěl dokázat, že je možné mít na jedné desce Kata, Radůzu i Vypsanou FiXu tak, aby to dohromady dávalo smysl."

Na albu spolupracuješ s výraznými osobnostmi české scény – například s kapelou Vypsaná FiXa, s Radůzou nebo s Katem. Jak tyhle spolupráce vznikaly a lišila se práce s každým z nich?

Každá z nich byla úplně jiná. Radůza přijela zcela připravená přes půlku republiky s tunou nápadů, odchytit Kata je naopak úplně jiná disciplína. Ale když už jsme spolu sedli ve studiu, byl to neuvěřitelně tvůrčí i řemeslný zážitek. A především mejdan. S klukama z FiXy to bylo vlastně úplně přirozené, s Mejlou jsme se znali už z dřívějška a Mardiho synovec je žákem našeho bubeníka. Takže sejít se v Hradci nebo Pardubicích, odkud jsme, bylo to nejmenší. Každý přinesl do písničky svou poetiku a to je pro mě a pro písničku nejvíc.

Nové album je velmi žánrově pestré. Byla to vědomá ambice, nebo to vyplynulo přirozeně „z materiálu“?

Věděl jsem, že bych chtěl dokázat, že je možné mít na jedné desce Kata, Radůzu i Vypsanou FiXu tak, aby to dohromady dávalo smysl. Protože žánrové škatulkování je vlastně podružné, pokud se interpreti najdou na jedné hudební vlně. A především je to pak můj skromný sen mít na desce právě tato jména, protože to jsou legendy, které i moji hudební cestu bezesporu formovaly. Necítím se jako autor jednoho žánru.

Album pokřtíš na dosud největším samostatném koncertě ve Foru Karlín. Co to pro tebe znamená – radost, tlak, nebo obojí?

Rozhodně obojí. Radost nastane myslím až v momentě, kdy bude po všem a povede se to. Pochopitelně koncert si plánuju užít velmi, ale tam bývám vždycky v takovém adrenalinu, že si z toho téměř nic nepamatuju. Bezesporu je to velké sousto, které mi asi způsobí nejeden neklidný spánek.