Niklas Liepe: Klasickou hudbu nemůžeme prezentovat z jakési slonovinové věže

Být hudebníkem neznamená jen celý den cvičit v místnosti  

Byl nějaký konkrétní okamžik, kdy jste si uvědomil, že se hudba stane vaší životní cestou?

Hudba byla naprosto přirozenou součástí mého dětství. Vyrůstal jsem se dvěma staršími sourozenci, kteří jsou oba hudebníci – můj bratr je klavírista a sestra houslistka. Často jsem je poslouchal, jak cvičí, a to ve mně probudilo chuť poznat housle i z vlastní zkušenosti. Nebyl tedy žádný jeden rozhodující okamžik – hudba se jednoduše stala součástí mé vlastní cesty už od velmi útlého věku.

Měl jste možnost studovat u několika významných houslových pedagogů. Když se na to zpětně díváte, co vám každý z nich přinesl pro váš umělecký rozvoj, kromě samotné techniky?

Ovlivnilo mě mnoho různých učitelů a umělců. Ana Chumachenco zejména v tom, jak přemýšlím o frázování, charakteru a interpretaci, zatímco Mauricio Fuks mi položil velmi pevné základy v oblasti držení těla a techniky. Měl jsem také velké štěstí, že jsem během studií mohl spolupracovat s Andrásem Schiffem. Přinesl mi spoustu inspirace a rozšířil mé chápání hudby daleko za hranice samotných houslí.

Je nějaká rada, ke které se dodnes vracíte?

András Schiff mi jednou řekl, že nejdůležitější je svůj nástroj skutečně ovládnout a být trpělivý. Pokud to dokážete, vaše hudební cesta se bude postupem času přirozeně rozvíjet. Také mě naučil, že být hudebníkem neznamená jen celý den cvičit v místnosti. Stejně důležité je prožívat život, být v přírodě, setkávat se s lidmi a zůstat zvědavý na svět kolem sebe. Právě to všechno se totiž stává důležitým zdrojem inspirace pro hudbu. Na to stále velmi často myslím.

Skladatel a partitura vždy v centru

Jak přistupujete k interpretaci standardního repertoáru? Usilujete spíše o autenticitu, nebo o osobní interpretaci?

Mým cílem je vždy velmi pozorně vycházet z toho, co skladatel v partituře skutečně napsal. Nevnímám se tolik jako někdo, kdo chce hudbě vnucovat vlastní interpretaci, ale spíše jako prostředník, který ji přivádí k životu. Samozřejmě je nemožné zcela oddělit vlastní osobnost a zkušenosti od hudby, takže se v interpretaci vždy nějakým způsobem odráží i něco osobního. Pro mě ale skladatel a jeho partitura zůstávají vždy v centru.

Která skladba vás provází celý život?

Mendelssohnův Houslový koncert je jedno z děl, díky němuž jsem si poprvé zamiloval housle, a můj vztah k němu se samozřejmě v průběhu let proměňoval. Možnost nahrát a vydat tento koncert jako své čtvrté album pro Sony Classical, společně s NDR Radiophilharmonie a Josephem Bastianem, je pro mě proto něčím mimořádným.

Když vystupujete, co je pro vás důležitější – kontrola, nebo prvek překvapení?

Přál bych si říct, že kontrola, ale pro mě je nejvýjimečnější právě to, že mohu tvořit hudbu v daném okamžiku. Každý sál, každá akustika a dokonce i atmosféra v publiku mohou vystoupení změnit. Baví mě na tyto prvky reagovat a umožnit, aby vzniklo něco jedinečného – samozřejmě vždy v rámci partitury a toho, co skladatel napsal.  

Vytváření prostoru, kde hudba může sdělit něco, co přesahuje slova

Často vystupujete se svým bratrem, klavíristou Nilsem Liepem. Jak váš rodinný vztah ovlivňuje váš hudební dialog na pódiu?

S Nilsem společně hrajeme už od dětství. Za ty roky jsme si vytvořili hudební porozumění, kterého je velmi těžké s jinými hudebníky dosáhnout. Naše spolupráce navíc už dávno přesáhla rámec společného hraní houslisty a klavíristy. Už deset let máme vlastní festival Liepe & Co. v Hannoveru a od léta 2025 jsme také převzali umělecké vedení Klassische Philharmonie Bonn, komorního orchestru se čtyřicetiletou historií, který odehraje více než 60 koncertů ročně po celém Německu.

Vystupujete před publikem po celém světě. Ovlivňují odlišná publika způsob, jakým k vystoupení přistupujete?

Vystupování v různých zemích mi vždy přináší nové podněty a často mění způsob, jakým danou skladbu v konkrétním okamžiku vnímám. Každé publikum má svou vlastní atmosféru, svůj způsob naslouchání a reagování.

Je nějaká zkušenost, kterou byste vyzdvihl?

Zkušenost, která mi silně utkvěla v paměti, se odehrála ve Švédsku. Oscarová skladatelka Rachel Portman pro mě napsala houslový koncert s názvem Tipping Points, který se zabývá ekologickými body zlomu spojenými se změnou klimatu. Každá ze čtyř částí je propojena velmi emotivní básní, takže dílo vytváří úzký vztah mezi hudbou, poezií a tématem, které je pro současnost mimořádně aktuální. Po druhé větě Air jsem se podíval do publika a všiml si ženy ve druhé řadě, která byla zjevně hluboce zasažena tím, co právě slyšela. Seděla tam v slzách - hudba i její poselství na ni silně zapůsobily. Takové okamžiky mi připomínají, že vystoupení není jen o prezentaci určitého díla, ale o vytváření prostoru, v němž může hudba sdělit něco, co přesahuje slova.

„Klasickou hudbu nemůžeme prezentovat z jakési slonovinové věže s postojem, že my rozhodujeme, kdo je dostatečně vzdělaný na to, aby jí rozuměl nebo ji dokázal ocenit. Musíme lidi do tohoto světa pozvat.“

Jiné perspektivy

Hledal jste zcela nové způsoby, jak představit houslový repertoár. Jak jste k tomu přistupoval a o jaké projekty se jedná?

Důležitým výchozím bodem byla možnost nahrát své debutové album pro Sony Classical. Měl jsem několik nápadů, ale vždy mě zajímalo, jak klasickou hudbu otevřít různým vlivům a zároveň zachovat to, co dělá tuto uměleckou formu tak jedinečnou. Zároveň mě nesmírně inspiruje práce se žijícími skladateli. Možnost diskutovat o skladbě přímo s jejím autorem a společně rozvíjet její interpretaci je pro mě něčím velmi zvláštním. To se stalo zásadní součástí projektu The New Paganini Project.

Mohl byste nám říct více o tomto i o dalších projektech?

U svého prvního alba jsem nechtěl jednoduše nahrát známý repertoár tradičním způsobem. Chtěl jsem se hluboce ponořit do Paganiniho Capriccií. Často jsou vnímána především jako efektní virtuózní skladby, zatímco jejich hudební podstata může někdy zůstat zastíněna technickou náročností. Mým cílem bylo dostat tuto hudební stránku mnohem více do popředí. Na tuto myšlenku jsem potom navázal projektem Goldberg Reflections, v němž jsem chtěl zasadit slavné Bachovy Goldbergovy variace do nového zvukového kontextu a umožnit, aby zazněly z jiné perspektivy.

Je pro vás tedy reinterpretace klasického repertoáru obecně důležitou součástí umělecké práce?

Obecně mě zajímá vytváření projektů, které nabízejí nový pohled, místo aby jednoduše reprodukovaly to, co už existuje. V mnoha jiných uměleckých formách je tento způsob reinterpretace zcela přirozený. Někdy jsem měl pocit, že klasická hudba byla v přijímání této otevřenosti o něco zdrženlivější, a objevování těchto možností se proto stalo velmi důležitou součástí mé umělecké práce.

Musíme lidi do světa klasické hudby pozvat

Jak podle vás může klasická hudba oslovit současné publikum?

Pokud chceme inspirovat novou generaci, aby se zajímala o klasickou hudbu, musí to začít už velmi brzy, ideálně ve škole. Děti potřebují mít možnost zažít klasickou hudbu přímo, slyšet orchestr, poznat hudební nástroje a pochopit, že tato hudba není určena pouze určité společenské nebo kulturní skupině.

Znamená otevření klasické hudby její zjednodušení?

Klasickou hudbu nemůžeme prezentovat z jakési slonovinové věže s postojem, že my rozhodujeme, kdo je dostatečně vzdělaný na to, aby jí rozuměl nebo ji dokázal ocenit. Musíme lidi do tohoto světa pozvat. Pro mě ale otevření klasické hudby neznamená její zjednodušení. Myslím, že bychom měli mladé lidi brát vážně. Kvalitní dramaturgie, promyšlené propojování děl, vyprávění příběhů a zasazení hudby do kontextu mohou probouzet zvědavost, aniž bychom museli slevovat z umělecké kvality. Velmi důležitý je pro mě také vzdělávací aspekt.  

Jak by to mohlo vypadat?  

Mladí hudebníci by měli být mnohem dříve propojeni s konzervatořemi a univerzitami. V Hamburku se mi po dlouhém procesu podařilo pomoci vytvořit užší propojení mezi hudebním vzděláváním na školách a univerzitním prostředím. Myslím, že podobné struktury jsou zásadní a že i v této oblasti nese odpovědnost kulturní a vzdělávací politika. V konečném důsledku jde o něco, co přesahuje samotnou budoucnost klasické hudby. Účast na kulturním životě může posilovat společenskou soudržnost, angažovanost a pocit sounáležitosti, což potvrzují také výzkumy a zprávy na evropské úrovni.  

Mnoho vašich projektů zpochybňuje tradiční koncertní formáty a repertoár. Vnímáte inovaci jako zodpovědnost současných klasických hudebníků, nebo jednoduše jako přirozenou součást své umělecké zvědavosti?

Myslím si, že klasická hudba se musí neustále vyvíjet. Neznamená to, že bychom měli všechno měnit nebo opouštět zavedené tradice. Spíše bychom podle mě měli nabízet větší rozmanitost formátů a způsobů, jak hudbu prožívat. Způsob, jakým žijeme a konzumujeme informace, se výrazně proměnil – stejně jako naše schopnost udržet pozornost. Nemyslím si, že bychom proto měli zrušit tradiční koncertní formát dvou padesátiminutových částí s přestávkou, ale měli bychom ho doplnit alternativními formáty, novými nápady a ochotou experimentovat. Podle mě se do určité míry musíme přizpůsobit realitě našeho publika, místo abychom očekávali, že se publikum jednoduše přizpůsobí nám.

Jak tedy hledáte rovnováhu mezi respektem k tradičnímu koncertnímu formátu a experimentováním s novými způsoby prezentace?

Osobně si užívám oba světy. Stále mám obrovskou radost z vystupování v tradičním koncertním formátu, ale zároveň mě velmi láká experimentovat s hudbou, technologiemi a způsobem prezentace. Například minulý rok jsem absolvoval turné po Německu, během kterého se Mendelssohn a Händel objevovali na koncertě jako digitální avataři. Reakce publika byla mimořádně pozitivní. Myslím, že musíme mít odvahu zkoušet nové věci. Inovace má ale skutečnou hodnotu pouze tehdy, pokud vyrůstá z opravdového porozumění tradici a respektu k ní.

Od nahrávky k posluchači

Když je některé z vašich vystoupení nahráno, vnímáte nahrávku především jako dokument určitého okamžiku, nebo jako samostatné umělecké dílo?

Nahrávku vnímám především jako dokument určitého okamžiku. Jako hudebníci se neustále vyvíjíme a myslím, že je zásadní zachovat si kritický pohled na sebe i na vlastní uměleckou práci. Cílem by mělo být neustále se učit, klást si otázky a zdokonalovat to, co děláme. V tomto smyslu nahrávka zachycuje, kde se jako umělec nacházíte v určitém konkrétním okamžiku. Stejně to vlastně vnímám i u živého koncertu. Žádná interpretace není nikdy skutečně dokončená. Neustále se vyvíjí spolu s vámi.

Myslíte si, že si dnešní hudebníci dostatečně uvědomují význam ochrany svých práv souvisejících s výkonem?

Myslím, že v této oblasti je stále zapotřebí mnohem větší informovanosti. Pro hudebníky je velmi důležité rozumět tomu, jak je celý systém práv souvisejících s výkonem nastaven a jak jsou tato práva skutečně chráněna a spravována. Jen díky těmto znalostem si mohou výkonní umělci zajistit, že jejich práce bude náležitě uznána a že dostanou odměnu, na kterou mají nárok.

Co by si podle vás měli posluchači odnést z vašeho koncertu?

Nejvíc bych si přál vytvořit prostor, v němž mohou lidé úplně odložit své starosti a tlak každodenního života. V ideálním případě může koncert nabídnout chvíli klidu, zamyšlení a možná i určitého vnitřního pokoje. Chci, aby lidé mohli snít, nechat své myšlenky volně plynout a na chvíli vystoupit ze své každodenní reality. Hudba má mimořádnou emocionální sílu a pro mě je jedním z nejvýznamnějších aspektů vystupování právě snaha předat tuto energii publiku. Pokud někdo odchází z koncertu dojatý, inspirovaný, klidnější nebo si jednoduše odnáší zážitek, který v něm ještě nějakou dobu zůstane, pak mám pocit, že hudba dokázala něco skutečně výjimečného.

„Pokud někdo odchází z koncertu dojatý, inspirovaný, klidnější nebo si jednoduše odnáší zážitek, který v něm ještě nějakou dobu zůstane, pak mám pocit, že hudba dokázala něco skutečně výjimečného.“

Budoucí plány

Co vás v posledních letech po umělecké stránce nejvíce inspirovalo nebo postavilo před výzvu?

Jednou z největších uměleckých výzev posledních let bylo vytvoření dvou digitálních avatarů Mendelssohna a Händela a jejich následné uvedení do velkých koncertních sálů během rozsáhlého turné po Německu. Výzva nebyla pouze technická, ale také umělecká: avataři museli působit natolik přirozeně a přesvědčivě, aby měli diváci téměř pocit, že k nim tyto historické osobnosti skutečně promlouvají. Zároveň zde byla hudební a dramaturgická otázka: jak začlenit repertoár tak, aby vznikl soudržný příběh a technologie se nestala samoúčelnou? Pro mě musí hudba vždy zůstat v centru. I proto byl dalším projektem, který mě hluboce ovlivnil již zmíněný Tipping Points.  

Co máte v blízké době v plánu?

V roce 2028 plánujeme s Rachel Portman další rozsáhlý projekt s americkým orchestrem, který se bude opět věnovat důležitému aspektu klimatické krize. Na tento projekt se obzvlášť těším, protože mi podobné spolupráce umožňují propojovat hudbu s otázkami, které daleko přesahují hranice koncertního sálu.

Niklase Liepeho můžete naživo slyšet 24. 11. 2026 v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů.

Koncert: Komorní filharmonie Pardubice | Joseph Bastian & Niklas Liepe / Dny Bohuslava Martinů