Když se něco pokazí, naběhne mi adrenalin a tělo jako by jednalo samo, říká herec a hudebník Tomáš Dalecký

Raději DAMU a čtyři roky netočit

Kdy se pro tebe herectví stalo definitivní životní cestou – byl to postupný proces, nebo přišel jeden jasný moment?

Dlouho jsem dělal herectví jen tak. Od dvanácti let se pohybuji v divadle a dlouho jsem nad tím nějak zvlášť nepřemýšlel. Velkým impulzem byla DAMU. Tam jsem to začal mnohem více brát jako svou cestu.

Co pro tebe znamenala DAMU a v čem tě nejvíce posunula?

Mám z ní jen minimum teoretických pouček. Byla pro mě hlavně tvůrčí dílnou, kde jsem mohl zkoušet, padat na hubu, pak dostat radu, jak se zvednout a příště nespadnout. A hlavně mi dala spoustu inspirace skrze mé spolužáky a pedagogy.

Jak se ti dařilo balancovat studium, natáčení a divadelní práci?

Velmi těžko. Když člověk dostane nabídku, musí řešit, jestli ji skloubí se školou. Když to skloubí, jde většinou na dřeň s energií. Když to skloubit nejde, mrzí ho, že přišel o práci. Když žádná nabídka není, taky to není příjemné. Mně to naštěstí vyšlo krásně. Když přišel covid a měli jsme online výuku, zrovna jsem dostal natáčení, takže se to s ničím nekrylo. Člověk si musí vybrat. Ale za mě raději DAMU a čtyři roky netočit.

Divadlo nebo film

Baví tě více divadlo nebo film? Co je pro tebe na divadle nenahraditelné?‍

Obojí má své kvality. V divadle mám hned zpětnou vazbu od diváků, pečlivěji se pracuje na textu a na postavě, ale jsem mnohem víc nervózní. Na natáčení je víc peněz, člověk se dostane na zajímavá místa, má to větší dosah a nervózní tam nebývám. Ale kdybych měl dělat celý život jen jedno, tak asi divadlo.

Pracuješ v rámci divadla – tedy živého tvaru – s odchylkou, chybou, přeřekem?‍

Zvráceným způsobem mám ty odchylky rád. Když se něco pokazí, musí se to řešit velmi rychle – například někdo jiný zapomene text, začne improvizace. Mně hned naběhne adrenalin a tělo jako by jednalo samo.

„Když nabídku přijmeš, jdeš na dřeň s energií. Když ji nevezmeš, mrzí tě, že jsi přišel o práci."

Tvůrčí svoboda a organizovaný chaos

Kdy vznikla kapela Panracek a jak bys popsal jejího „ducha“?‍

Viděl jsem na Facebooku příspěvek kamaráda, kterého jsem potkal pár dní předtím, že hledají baskytaristu do kapely, ve které zpívá. V životě jsem na baskytaru nehrál, tak jsem mu napsal, že do toho jdu. Rok jsme hrávali na zkušebně, až jsme se s ostatními dvěma členy rozhodli toho kamaráda, přes kterého jsem se tam dostal, vyhodit. Panracek je tvůrčí svoboda a organizovaný chaos. Nemáme jednotný styl, ale umíme spolu hrát. Každý přináší jinou energii. Myslím, že budeme hrát i v osmdesáti.

Tvoříš také scénickou hudbu – je nějaké propojení mezi hudebním a hereckým uvažováním?‍

Určitě mi herecké zkušenosti, které jsou delší než ty hudební, pomáhají v hudbě. Musím text nějak pochopit, vnímat jeho styl a rozmyslet si, jakým způsobem do něj mohu zapadnout – jak herecky, tak hudebně. Místo toho, jaký herecký prostředek použiju, přemýšlím, jaký hudební nástroj zvolím, do jaké tóniny, jaké tempo bude skladba mít.

Máš nějaký vlastní rituál nebo techniku, kterou dodržuješ před představením?‍

Rád se před představením sprchuju, abych se pořádně prohřál. U některých představení si musím zopakovat celý text, jinak jsem nervózní.

Výzvy a sny

Kam by ses chtěl jako herec posouvat dál – vidíš se víc v divadle, nebo tě lákají další filmové projekty?‍

Tuhle sezonu to vypadá, že budu mít v divadle velké role. To beru jako výzvu a posunutí. Pár natáčení mi bohužel uteklo, ale o to víc se budu moct soustředit na divadlo.

Je nějaký typ role nebo inscenace/filmu, který by sis vysloveně přál vyzkoušet? Je obecně nějaký herecký nebo umělecký sen, který by sis do budoucna rád splnil?‍

Buď něco intimního, vztahového, jako jsou třeba Normální lidi, nebo nějakou stylizovanou filmovou komedii ve stylu Guye Ritchieho.