Snažím se do hudby dostat určitou fyzičnost, říká hudebník Kryštof Kříček

Začínal jsi u kytary – kdy a proč ses začal posouvat směrem k elektronické hudbě?

Částečně proto, že mě přestalo bavit neustále ladit struny. (smích) Ne, vážně – měl jsem pocit, že cokoliv, co jsem tehdy složil na kytaru, pro mě v tu chvíli nemělo větší význam nebo hodnotu. Když jsem pak začal pracovat s virtuálními syntezátory v Ableton Live, byl jsem tím úplně nadšený. Dnes mám ale spíš opačný pocit – mnohem zajímavější mi znovu připadají věci, které vznikají právě z kytary.

Co tě na hudbě nebo zvuku dnes baví víc než na začátku – a co naopak méně?

Spíše se to otočilo. Jak jsem časem začal chápat, jak se ke konkrétním zvukům dostat, měl jsem pocit, že se z toho trochu vytratila magie. Naštěstí ale stále existuje spousta hudby, u které to kouzlo cítím, takže doufám, že mi tenhle pocit ještě dlouho vydrží.

Cítíš, že se tvoje kytarová zkušenost nějak promítá do práce s melodií?

Možná ne přímo do melodie, ale spíše ve mně zůstala tendence inklinovat k akustickým zvukům a nástrojům. I při práci s elektronickými prvky se často snažím do hudby dostat určitou fyzičnost, hmatatelnost.

Jaká byla tvoje cesta k působení v kapele Please The Trees a proč pro tebe bylo důležité tuto kapitolu uzavřít?

Moje cesta do kapely Please The Trees je taková menší urban legenda, kterou velmi rád vypráví Vašek Havelka, když se ho na ni zeptáte u piva. To mu nemohu upřít. S kapelou jsme se nějakou dobu snažili vytvořit nové album, ale zřejmě se to časově ani lidsky nesešlo. Každopádně mi kluci dali obrovskou školu – především v oblasti koncertování, ale i do života obecně. Přesto jsem cítil, že už je čas přenechat svou roli někomu jinému.

Spolupracoval jsi s Amelií Sibou na hudbě k filmu Na druhé straně léta. Jak takový proces vzniká a v čem se liší od práce na albu?

Je to úplně jiný typ práce. Mnohem víc se soustředíte na to, jak příběhu pomoci a jak mu neublížit. Ego musí jít stranou, a to opravdu hodně daleko. Zároveň je výhodou, že existují jasné časové limity – na rozdíl od tvorby alba, která se může táhnout celé roky.

Jaký je rozdíl mezi tím, když tvoříš vlastní hudbu, a když pomáháš formovat hudbu někoho jiného?

Při produkování hudby pro někoho jiného mám větší nadhled a paradoxně i pocit svobody. Když pracuji na vlastní tvorbě, hodně přemýšlím o tom, jestli je výsledek dostatečně dobrý a zda má hodnotu. Spolupráce s dalšími lidmi je v tomto ohledu velmi osvobozující – člověk není uzavřený jen ve své hlavě a vzájemně se ujišťujete, že se nápady nestávají slepou uličkou.

Co podle tebe musí fungovat, aby byla producentská spolupráce skutečně partnerská?

Zásadní je důvěra a pocit bezpečné zóny. Musí existovat přesvědčení, že se navzájem nesoudíte a že je možné otevřeně zkoušet věci bez obav.

Máš pocit, že se mladší generace umělců více zajímá o to, co se s jejich hudbou děje po vydání?

Rozhodně ano. Myslím, že už jsme dávno za dobou, kdy by měl někdo pocit, že podpisem smlouvy uzavírá ‚smlouvu s ďáblem‘ a přichází o podstatnou část práv ke svému dílu. Zároveň se ale pohybuji především na alternativní scéně, kde se tyto otázky řeší poměrně běžně.

Měl jsi někdy potřebu se vědomě vymezovat vůči popu nebo klubové scéně?

Nemám pocit, že bych se vymezoval vůči popu obecně. Spíše vůči popu, který vzniká v Česku a dominuje mainstreamu. Osobně v něm často nenacházím hlubší kontext nebo ambice ve srovnání s tím, co vzniká mimo Českou republiku.

Kam by ses chtěl se svou hudbou nebo se zvukem dál posunout?

Už několik let pracuji na desce, kterou neustále odkládám. V poslední době vzniká velké množství hudby, která se drží aktuálních trendů, a tomu se chci vyhnout. Přijde mi, že autenticity je někdy čím dál méně. Právě k autenticitě bych se chtěl ve své práci posunout.

Na čem momentálně pracuješ? Čemu se teď věnuješ?

V současnosti se snažím hlavně přežít v této poměrně šílené době. Zároveň už zhruba rok pracuji na audiovizuální show, kterou bychom spolu s deskou chtěli příští rok, tedy v roce 2026, dokončit. Největší problém je pro mě najít si čas a kapacitu se na projekt alespoň na měsíc soustředit a opravdu s ním výrazně pohnout. A kdyby to náhodou četl nějaký mecenáš, kterého zajímají projekty, které nejsou primárně o vydělávání peněz, budu rád, když se ozve.

‍