Jaké byly první reakce, když se dozvěděli, že musí ze dne na den zavřít divadlo a přestat hrát? Čekali, že by mohlo k takovému kroku dojít? Jaký dopad na ně měla vládní opatření, která omezovala jejich provoz dlouhé týdny?
Vyzpovídali jsme zástupce hned několika pražských divadel, abychom nabídli pohled do divadelního zákulisí ovlivněného koronavirovou krizí. V první části našeho seriálu se zaměříme na první dny po 10. březnu, kdy Bezpečnostní rada státu preventivně zakázala pořádání akcí s účastí více než 100 lidí.
“V okamžiku, kdy jsme museli divadlo zavřít, se vyrojila spousta nezodpovězených otázek, protože v tu chvíli nikdo přesně nevěděl, co se děje a co se bude dít,” říká ředitelka Dejvického divadla Blanka Cichon. “Kdy to skončí? Přežije to Ungelt?” ptal se zakladatel a ředitel soukromé divadelní scény Milan Hein. “Byla to velká bezmoc,” dodává producent a spoluvlastník Divadla Broadway Oldřich Lichtenberg, “na druhý den jsme měli připravenou stou reprízu Kvítku mandragory. Bylo to pro nás jako blesk z čistého nebe. Ze dne na den jsme zastavili kompletní činnost. Hraní představení i zkoušení. Skončilo to tak, že jsme nehráli do konce června.”
Divadla zůstala od března zavřená. Přerušeno bylo i zkoušení nových inscenací.
V první fázi bylo nutné zajistit informovanost diváků, kteří se ptali na zrušená představení. “Diváci samozřejmě začali volat a psát na sociální sítě i email. Starali jsme se, aby měli informace o tom, jaká představení se ruší. Nebylo úplně jisté, jak dlouho bude tato situace trvat, tak jsme představení rušili postupně. Nerušili jsme hned celý měsíc najednou,” vysvětluje PR manažerka divadla Jatka78 Zuzana Hošková. “Ještě dopoledne to vypadalo, že proběhne veřejná generálka hry Duety. Později se ale vyhlásil zákaz akcí nad 100 diváků. I tak jsme se večer sešli s herci a tvůrčím týmem u nás v Divadelní kavárně a říkali si, že nám za nějakých 14 dnů snad zase dovolí hrát,” popisuje situaci v divadle Studio DVA ředitel marketingu a PR Tomáš Přenosil.
Studio DVA muselo kvůli koronaviru rušit představení ještě před tím, než začala platit vládní opatření. Na Malé scéně mělo 9. března hostovat slovenské divadlo GUnaGU s inscenací, ve které hraje Emília Vašáryová. “Ta ale musela být stejně jako celé Slovenské národní divadlo v karanténě kvůli podezření z nákazy jedné z divadelních garderóbek, se kterou se osobně ani nepotkala,” vysvětluje Tomáš Přenosil.
Zavírání divadel i zastavení zkoušení
Kvůli mezinárodnímu obsazení aktuální inscenace domovského souboru Cirk La Putyka sledovala situaci napjatě i Jatka78. “Zjišťovali jsme, jak se sem dostanou a jestli se pak dostanou zpátky,” vysvětluje Zuzana Hošková, “se situací kolem koronaviru jsme před zavřením divadel v inscenacích satiricky pracovali, ale jakmile přišlo nařízení vlády, šla veškerá sranda stranou. Nepolemizovali jsme o tom, jestli jsou opatření nutná nebo nikoliv. Snažili jsme se jít příkladem. Ač jsme divadlo, které nemá vlastní šicí dílny, tak jsme začali šít roušky, nosili jsme je do nemocnic. Cirk La Putyka hrál venku před nemocnicemi. Nechtěli jsme situaci zlehčovat, protože jsme sami nevěděli, jak to bude. Nic jsme nepodceňovali. Měli jsme k tomu všemu velkou pokoru.”
S přibýváním nakažených koronavirem byla možnost zavření divadel stále více reálnějším scénářem. “Střídavě se mě zmocňovaly pocity zoufalství a naděje. Ale včas jsem si to zakázal a začal jednat,” říká Milan Hein. Blanka Cichon dodává: “Divadlo, které je tu proto, aby se večer zaplnilo hlediště i jeviště a v rámci interakce publika a herců vznikala jedinečná forma kulturního zážitku, se na takové klima může sotva připravit. Může pouze reagovat na vzniklou situaci. To byl i náš případ.” Souhlasí i Oldřich Lichtenberg: “Nikdo to nečekal. Samozřejmě, že jsme byli nervózní. Sbírali jsme informace od těch, kteří měli kontakty na hygieniky, politiky, na kohokoliv relevantního. Ale nikdo nenaznačoval, že by měl přijít tak prudký, rychlý a striktní zákaz.”
Divadla tak musela uprostřed sezóny uzavřít své brány nejen pro diváky. Kvůli bezpečnosti herců, tvůrčího týmu i techniků bylo omezeno i zkoušení nových inscenací. “Pro veřejnost jsme zavřeli 10. března. Tři dny nato jsme divadlo uzavřeli kompletně, pozastavili zkoušení nové inscenace, zrušili jsme domluvená představení na domácí scéně, i ta zájezdová. Naneštěstí jsme byli nuceni zrušit i naši účast na mezinárodních divadelních festivalech v Bulharsku, na Slovensku a ve Velké Británii,” popisuje situaci v Dejvickém divadle Blanka Cichon.
Hlediště zůstala prázdná. Diváci ale na své oblíbené scény nezapomněli.
Nečekaná solidarita ze strany diváků
Některá divadla získala pomoc od státu, města či městské části. Jiná musela sáhnout hluboko do svých finančních rezerv, aby situaci přečkala. V jednom se ale shodují úplně všechna – největší pomoci se jim dostalo od samotných diváků. “Věděli jsme, že se Ungelt musí zachránit sám. Zachránili nás naši diváci, kteří nám posílali finanční dary, a naše herecké hvězdy, které se rozhodly, že budou hrát do konce kalendářního roku za snížení honorář,” říká Hein.
“To, že jsme koronu přežili, je především díky vstřícnosti diváků, kteří nechtěli vrátit peníze za vstupenky a nechali si je na přesunutá představení. Navíc nás podporovali nákupem Dobrovolných vstupenek a sledováním online streamů, které jsme dělali,” vysvětluje Tomáš Přenosil, “jsme divadlo, které je bez dotací, bez grantů. Nikdy jsme nečerpali žádnou podporu a celou dobu koronakrize jsme museli zvládnout díky rezervám a divákům.”
Dejvické divadlo získalo i podporu od veřejné správy – jak od ministerstva kultury, tak od hlavního města Prahy i městské části Prahy 6. “Zároveň se nám dostalo naprosto fantastické pomoci ze strany veřejnosti, tedy obyčejných lidí, a to v podobě podpůrných slov, ale i finančních darů. Jen na veřejné sbírce donio.cz se pro Dejvické divadlo vybralo neskutečných 433 tisíc. Taková podpora pro nás znamená jistou formu potvrzení, že to, co děláme, má smysl a všem za to moc děkujeme,” uvádí Blanka Cichon. Podporovaly se i kulturní instituce mezi sebou. “Co bylo příkladné, tak byla vlna solidarity v kulturním sektoru. Bylo úplně jedno, jestli je divadlo financováno státem, městem a má tak výchozí pozici lepší než my jako nezávislé divadlo. Vzájemně jsme se podporovali,” dodává Zuzana Hošková.
Návrat na divadelní prkna
Většina divadel začala hrál okamžitě, jak se objevila příležitost. “Hned jakmile to šlo, začali jsme hrát,” vysvětluje Milan Hein, “v Ungeltu bychom mohli hrát pro 29 lidí, což by finanční ztrátu 3 milionů za zrušená představení jen prohlubovalo. Pronajali jsme si proto sál Divadla Metro na Národní třídě a začali jsme v něm hrát pro povolenou stovku diváků.” Divadla totiž mohla hrát zpočátku jen na třetinu či čtvrtinu své kapacity. Dodržovat se musely rozestupy a byly omezeny počty diváků. “My jsme vlastně otevřeli s tím, že je to věc, která se nám nevyplatí. Ale věděli jsme, že chceme otevřít, že chceme hrát. Cítili jsme závazek nejen k divákům, ale také k divadelnictví jako profesi. Rozhodnutí, jestli budeme hrát, i když se nám to výrazně nevyplatí, tak bylo jednoznačné,” říká Zuzana Hošková.
Divadlo Studio DVA má kapacitu sálu 600 míst. V době restrikcí mohli na jednotlivé inscenace prodávat jen 239 vstupenek. “Od začátku června jsme hráli. Bylo to pro nás ekonomicky nevýhodné, nerentabilní, ale řekli jsme si, že musíme dát lidem zprávu, že se hraje, že tu pro ně jsme, že jsme to nevzdali. Hlavně jsme tím dali práci hercům a personálu, protože zůstali po dobu krize zcela bez příjmů. Abychom mohli hrát, nasadili jsme silné tituly s malým obsazením. Nemohli jsme hrát velké inscenace či muzikály,” uvádí Tomáš Přenosil.
Náhlé rozvolňování opatření komplikuje prodej vstupenek. Proces prodeje lístků je dlouhodobá záležitost.
Problémy dělalo divadlům i náhlé rozvolňování opatření. “Proces prodeje lístků je dlouhodobá záležitost. Když dostaneme dva dny dopředu informaci o tom, že místo sta lidí můžeme hrát pro 500, tak to za dva dny neprodáme, i kdybychom mohli hrát. Herní plány máme zveřejněné i rok a půl dopředu a po celou tu dobu prodáváme vstupenky,” vysvětluje Oldřich Lichtenberg. Tomáš Přenosil souhlasí: “Vyprodat představení trvá samozřejmě delší dobu než týden. Pro nás je nejdůležitější výhled. Výhled do konce roku, výhled na příští rok, samozřejmě s dodatkem ‚za příznivé epidemiologické situace‘.”
Jaký náhradní program připravovala divadla během období, kdy nemohla hrát pro veřejnost tak, jak jsou zvyklá? Jakým způsobem spolupracovala s herci, kteří se ze dne na den ocitli bez obživy? Bojí se toho, že divákům strach nedovolí vracet se do divadel v takové míře, jako tomu bylo před koronakrizí? Odpovědi nejen na tyto otázky pro vás chystáme v dalších dílech seriálu.