JIŘÍ SCHMITZER: Divadlo mi nechybí, ale svá sólová představení hraju rád

Nebojí se při koncertu odejít z pódia, pokud mu část publika neumožňuje se koncentrovat. Nerad mluví s médii, raději k publiku promlouvá prostřednictvím filmů. Za roli ve snímku Staříci získal svého čtvrtého Českého lva. Původně tuto nabídku vzít nechtěl. „Přemluvila mě dcera. Věděl jsem, že jít do takto velké role v celovečeráku bude masakr,“ říká herec a muzikant Jiří Schmitzer.

V našem rozhovoru jsme mluvili o adrenalinu, dětské povaze, náročných filmových rolích, o svobodě i o tom, proč by se měli výkonní umělci více zajímat o dění v INTERGRAM.

Nedáváte rozhovory, ani se nenecháváte fotit. Přesto jste poměrně často v centru pozornosti bulvárního tisku. Dá se s tím nějak bojovat? 

Myslím, že to byl Alain Delon, kdo měl styky s podsvětím a na adresu bulváru se vyjádřil tak, že ho žalovat nebude, že si to s ním vyřídí jinak. (smích)

Proč vám bulvár tak vadí?

Protože si vymýšlí hovadiny, nesmysly. Nebo uvádí polopravdy. Někdy redaktorům schválně řeknu blbost, kterou oni bez ověření uveřejní, a pak jsou za voly. Jedině takhle se s tím dá bojovat, soudně to nemá smysl. Když jsem se v roce 2007 účastnil StarDance, tak jsem byl opravdu pod velkým novinářským tlakem. Jednomu reportérovi jsem tehdy řekl, že mám už od dětství poškozený mozek, a proto mám teď problémy se zapamatováním tanečních kroků. Protože to ten mozek nestíhá. No a oni to opravdu vytiskli.

Takže to berete spíš s humorem?

Já už mám velké děti, takže to pro mě není takový problém. Horší je, když jsou děcka malá. Bulvár něco kontroverzního vydá, začne se to probírat v rodinách a malé děti toho, o kom se píše, pak musí snášet tlak od jiných dětí. Ony totiž dokáží být i děti pěkné svině! Já vám to mohu potvrdit, protože když jsem byl malý, tak jsem byl tlusté dítě.

S Jiřím Schmitzerem jsme hovořili před Valným shromážděním INTERGRAM, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

Kvůli tomu jste byl prý dokonce šikanovaný…

Nejméně urážlivé oslovení, které jsem si vysloužil, bylo Medvídek Pú. Ale jinak jsem byl sádlo, tlustoprd, bagoun. Takže já jsem si už tenkrát udělal obrázek o tom, jaké dokážou děti být. A ten mi zůstal dodnes. Tím ale samozřejmě nevylučuji, že jsou i mezi dětmi hodní lidé. (smích) Šikana a podobné věci jsou odrazem stavu společnosti a je to něco, co se řeší po celém světě.

Proč tak nerad mluvíte s novináři?

Člověk toho dnes může říct jen velmi málo, aby nevzbudil vlnu nevole. Proto nemluvím s médii. Když dostanu příležitost, tak to řeknu prostřednictvím filmů. Třeba v Krásce v nesnázích. Teď jsem měl roli ve snímku Daria, ale mé scény skoro z 80 procent vystříhali. Mluvil jsem tam jako starý biochemik o spojení mezi nacistickým Německem a moderními technologiemi na úrovni biochemie. Zmiňoval jsem i Mengeleho. Nevím, do jaké míry to byla fikce, ale bylo to velmi zajímavé. A tohle všechno z toho filmu vyhodili.

A původně to bylo ve scénáři?

Ano, já jsem to celé natočil, ale přes nějakou kliku to nakonec neprošlo. Režisér Matěj Pichler mi pak říkal, že s tím nemohl nic dělat. Protože se to nelíbilo lidem, kteří ten film platí.

Takže s výsledkem Darii nejste spokojený?

Vůbec. Tím myslím konkrétně to, co jsem tam předvedl.

A co Staříci?

To je jiná historie. Tam je to samozřejmě mnohem lepší. Ale když se člověk s odstupem kouká na výsledek své práce, tak to nikdy není stoprocentní. Vždy na to koukám a říkám si ‚Do prdele, tady jsem to měl udělat jinak, tady to nenavazuje‘ a podobně. Myslím si, že to samé mají i režiséři. S celkovým vyzněním Staříků jsem ale spokojený, přestože mám sám za sebe výhrady. Původně jsem to nechtěl dělat.

Proč ne?

Moc textu, velká role, každý natáčecí den byl velmi náročný. Jít do hlavní, takto obtížné role celovečeráku s režiséry, kteří nemají žádné zkušenosti… To jsem hned věděl, že to bude masakr. A taky byl. Opravdu byl.

Ona to byla skutečně náročná role. Jak jste se dokázal ztotožnit s postavou, která byla politickým vězněm a rozhodla se vzít spravedlnost do svých rukou?

Určitě znáte ten pocit, když vás někdo naštve tak, že byste ho odstřelili. Třeba když sedíte za volantem. (smích)

Myslíte, že se to dá přirovnat k pocitu, který má politický vězeň směrem ke svému trýzniteli?

Kvalitativně to není srovnatelný, ale když to opravdu hodně zjednoduším, tak si prostě jen půjčíte emoce ze situací, které znáte, a převedete je do situace, která je ve scénáři.

Aniž bychom chtěli prozrazovat konec filmu, můžeme naznačit, že jeho morální vyznění není zcela jednoznačné. Nutí klást otázky ohledně viny a trestu, hledání spravedlnosti a pocitu zadostiučinění. Jak jste to vnímal z vašeho pohledu?

V tomto případě se musí každý rozhodnout sám za sebe. Jsou lidé, kteří vám budou tvrdit, že nikdo nemá právo vzít spravedlnost do svých rukou. Nicméně z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranech není zločinem. Někdo například říká o Mašínech, že jsou vrazi, a někdo říká, že nejsou, protože oni byli ve válce. A když je někdo chtěl zpacifikovat, protože to byli vojáci, tak stříleli.

Jiří Schmitzer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

Vy jste při natáčení prý myslel na spisovatele Jiřího Stránského, který byl ve vykonstruovaném komunistickém procesu obviněn z velezrady a prošel několika pracovními tábory včetně jáchymovských uranových dolů. Je to pravda?  

Abych se do té role lépe vcítil, tak jsem si představoval Jirku Stránského, kterého jsem znal. Měl toho za sebou hodně, podobně jako má role, ale neměl tu náturu, že by zašel až tak daleko. Zaprvé by mu totiž došla munice, kdyby se měl pomstít všem, kteří ho měli na svědomí, zadruhé to nebyl člověk, který by věci řešil takovým způsobem.

Na festivalu v Karlových Varech zaznělo, že režiséři chtěli mít ve snímku více humoru, ale že od toho kvůli závažnosti tématiky ustoupili. Jaký názor na to máte vy?

Myslím, že se v tomto případě musí s humorem nakládat velmi opatrně. Musí vycházet ze situace, nikoliv z toho, že chce někdo humor vytvářet. Takže jsou tam scény, kterým se lidé smějí, ale není to prvoplánově kvůli tomu. Třeba u scény se spisem… 

Nám přišla velmi vtipná také scéna, kde váš herecký kolega Ladislav Mrkvička rozbíjí zeď na dvoře, zatímco vy zabavujete majitele usedlosti…

No vidíte. A přitom když se to natáčelo, tak Mrkvičku tak trápili. Dělali to s ním půl dne, že bych jim dal facku.

Vy jste se prý při natáčení s Ladislavem Mrkvičkou hodně sblížili. Vídáte se ještě?

Nevídáme, on už je hodně nemocný. Před Staříky jsme se nikdy profesně nepotkali – ani v divadle, ani ve filmu. Až teprve teď. A k tomu sblížení došlo velmi rychle. Režiséři byli dva, tak jsme věděli, že to musíme nějakým způsobem vyvážit. Navíc to byli režiséři, kteří za sebou měli jen dokumenty. Tak jim záběry trvaly hrozně dlouho. U dokumentu můžete natáčet třeba půl hodiny, jak někde žere prase, tomu praseti to nevadí. To se nažere, a pak to stopnete. S herci se musí pracovat trochu jinak.

Museli jste jim během natáčení radit? Přeci jen jste, co se týče filmu, mnohem zkušenější.

Oni si poradit většinou nenechali. Ale jinak se samozřejmě snažili o co nejlepší výsledek. Opravdu strašně dlouho – snad pět let – o ten scénář bojovali. Oni si zaslouží uznání, protože nejde natočit dobrý film, aniž by tam byl slušný výkon režiséra.

Za svůj výkon ve snímku Staříci jste získal Českého lva. Jak vnímáte slavnostní ceremoniály, na kterých se takové ceny předávají?

Já tam chodím nerad. Ale k té profesi to zkrátka patří, takže to akceptuji.

Kromě Staříků jste na sebe v poslední době upozornil také v seriálu MOST! Co vás přimělo přijmout tuto roli? 

Zajímalo mě, jestli by se mi povedlo nějak přijatelně zahrát změnu v přístupu k druhé osobě, ne na základě toho, že změní pohlaví, ale na základě toho, že nezmění charakter.

Seriál téma transsexuality určitě pozvedl do povědomí širší veřejnosti.

A to mě na tom zajímalo. Ten moment, když se s tím člověk musí nějak vyrovnat, a nakonec se postaví na stranu toho kluka, pak už vlastně holky.

A u Mostu jste tedy s výsledkem spokojený?

U Mostu jo. I když to bylo hodně sledovaný, tak si myslím, že to nebylo blbý. Ne jak říkal Jan Werich – ‚To je blbý, to se bude líbit.‘ (smích)

V jedné ze scén se svou filmovou partnerkou Taťjánou Medveckou pořádáte automobilový závod. Vy sám jste se prý automobilových závodů účastnil. Je to pravda?

Ano. Na to musíte mít náturu. Já jsem rozmlátil spousty aut. Přišel s tím za mnou Pavel Nový, že by tady byla taková možnost a jestli nechci závodit. Tak jsem souhlasil. Utvořili jsme soutěžní týmy, kde byly vždy dvě posádky závodníků a jedna posádka ‚VIPáků‘. Ale musím vám říct, že mezi VIPáky byla větší rvačka než mezi závodníky. I když jsme to tak neuměli, přestože jsme museli mít licenci a zkoušky. To lítala auta vzduchem. Jan Rosák, Chantal Poullain, Jiří Korn – ti, když se potkali, to bylo!

Jiří Schmitzer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

Také skáčete z letadla. Asi máte rád adrenalin, že?

Já nevím. Vždy jsem si chtěl ty věci zkusit a měl jsem z toho strašnou hrůzu. Nejdřív jsem to bral jako recesi. Ale musím vám říct, že když skočíte poprvé z ‚éra‘, tak máte strach. Ale když máte skočit podruhé, tak je to ještě dvakrát horší, protože už víte, co vás čeká.

Máte ještě něco, co byste si chtěl z těchto adrenalinových zážitků vyzkoušet?

Ne, takhle to stačí. Nabízeli mi, jestli se nechci potápět, což je také nebezpečné, i když to nevypadá. Jestli si nechci udělat kapitánské zkoušky, jestli s nimi nechci lézt někam na skály. Ale takhle to opravdu stačí. Protože když si u podobných věcí neudržujete návyky, tak vám hrozí nebezpečí, že uděláte chybu. A to může být třeba zrovna ve vzduchu fatální.

Jsou pro vás podobné aktivity nějakou formou meditace?

Nevím. Ze začátku jsem to dělal kvůli tomu, abych si dokázal, že to dokážu. Do parašutismu mě uvrtal Oldřich Kaiser. Nikdy jsem parašutistou být nechtěl, ale pak přišel Olda a říkal, jestli si nechci skočit. Tak říkám, že jasně, protože on je to provokatér. No, a nakonec jsme udělali společně dva výsadky ještě na starých padácích. Těch kulatých, zelených. Tam se to překlopilo. Olda je šikovný, ale mě to nešlo. Opravdu jsem s tím měl velké problémy a takových 50, možná 100 výsadků jsem si říkal, když jsem lezl do toho letadla – ‚Ty debile, co tam lezeš? Máš tohle zapotřebí? Vždyť můžeš žít normální život.‘ Pak jsem vyskočil s tím, že už nikdy. Jenže jakmile jsem dopadl, tak jsem zabalil padák a vlezl jsem tam znova. Dnes už mám přes 900 seskoků.

Prý jste doma připravoval dělobuchy…

Jo, to jsem pochytil od dětí. Teď už mě to tak nebaví, protože tenkrát to bylo zakázané. Dnes si můžete koupit rachejtle běžně. Já jsem se s tím dělal dva měsíce a pak to bylo za pět minut v hajzlu. Ale dnes stačí zajít do obchodu a má to každý. Tenkrát jsem to měl jenom já.

Jak jste vnímal koronavirovou krizi? Měla na vás nějaký dopad?

Já podobné hysterie odmítám, protože to je každou chvíli. Známe to už se šířením jiných nemocí.

Odpadly vám nějaké koncerty?

Jo, jo. Tři měsíce jsem vůbec nehrál.

Asi vám odpadla i nějaká letní vystoupení. Chybí vám koncertování?

Chybí mi činnost, která by měla nějaký smysl, takže by se dalo říct, že ano. Už nehraju divadlo, a to mi vůbec nechybí, protože tam vás zválcuje ten režim, který je až školní. A to nenávidím od dětství. Divadlo je instituce, kdežto můj koncert je jen můj. Já si ho dohodnu, respektive na to mám aparát. Když řeknu, že se mi nechce, tak nabídku koncertu nepřijmu. To v rámci divadla nejde.

Takže vám vyhovuje ta svoboda?

Ano. Právě vystupování s kytarou mě teď asi naplňuje nejvíce. Mohu si dělat opravdu, co chci. Dokonce můžu i odejít, když se publikum zlije a je nepříjemné.

To se vám stalo?

No jistě. Už dvakrát jsem byl nucen říct – ‚Pokud si myslíte, že tady musím sedět, tak já vám něco předvedu.‘ Řekl jsem jim, co si o nich myslím, a šel jsem.

Jiří Schmitzer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

V této souvislosti nás napadá vaše slavné CD Sbírka kiksů. Měla zvolená forma vyjadřovat, řekněme, nějaký postoj vůči hudebním vydavatelům?

Ne, takhle to vůbec zamýšlené nebylo. Měl jsem podepsanou nějakou rámcovou smlouvu se společností, která dnes už neexistuje. No a ta společnost mi najednou říká, že chce třetí CD, co má ve smlouvě. No a já říkám, že mě nic nenapadá, že nemám, co na něj dát. A oni na to, že je to nezajímá. Že prostě chtějí to CD. No tak jsem si řekl, že ho dostanou. Domluvil jsem se, že udělám koncert v Balbínce, který natočím a vydám. A na ten koncert jsem vybral jen ty skladby, které jsem neuměl. A z toho vzniklo tohle CD.

Vydavatel o tom věděl?

Já jsem jim tu nahrávku prostě dal s tím, že tady to mají. A oni řekli ‚dobře‘ a vydali ji. (smích) Mně to připadalo jako poměrně dobrý fór, protože nevím o nikom, kdo by hrál ty nejprůserovější věci, které má. Každý to chce mít načančané. A já tam dal schválně věci, které byly celé zvorané.

Jakou hudbu vy sám posloucháte?

Podle situace. O Vánocích jinou než třeba o Velikonocích. (smích)

Máte něco z mládí, co jste poslouchal a co vás provází životem?

Jasně. Já jsem byl basový kytarista v bigbítu. Takže člověk má emoce uložené kolem těchto věcí, třeba The Kinks. V té době nebyl ještě takový výrazný předěl mezi tím, co je pop a co je rock. Různě se to mísilo.

Měl byste nějakou radu pro člověka, který uvažuje o dráze herectví?

Radu? Aby si to pořádně rozmyslel. Že to není prdel.

Kdybyste se měl vy opět rozhodovat, šel byste do toho znovu?

Já neměl jinou volbu. Nechtěl jsem být herec, ale dostal jsem se do situace, kdy mi hrozila dvouletá vojna a potřeboval jsem na jakoukoliv vysokou školu. Na modrou knížku jsem totiž nedosáhl. A máma přišla s tím, že bych mohl zkusit DAMU. Tak jsem řekl, že klidně, že je mi to jedno.

Dostal jste se napoprvé?

Ne. Vyhodili mě hned z prvního kola. Bylo mi to fuk, ale trochu mě vyděsilo, že se vojna blíží. Tak jsem šel podruhé a už si dával většího bacha, trošku jsem se připravil a shodou okolností se tam dostal. Ale myslím, že mě hodně let herci považovali za ne úplně vydařeného. A i já sám z toho mám takový pocit. Že bych ve velkém kamenném divadle příliš nezazářil.

Takže vám víc vyhovovala ta Ypsilonka?

Ani v té Ypsilonce to pro mě nebylo úplně ono. Ta leporela, která Jan Šmíd lepí, jsou sice pěkná, když na to koukáte, ale ne, když jste na jevišti. To je kolikrát takový opruz… Třeba když vám řekne, že máte přijít na jeviště, poskakovat a pitvořit se, a pak zase odejít. Tak mu říkám – ‚Honzo, já ze sebe takhle nemůžu dělat debila, ledaže mi k tomu dáš ještě něco za tím. Třeba že představuji pána, kterému utekla žena s černochem a narodilo se jim bílé dítě a on to nezvládl.‘ (smích)

Kolem sametové revoluce byli herci a umělci celkově takovými mluvčími společnosti. Dnes když se umělec angažuje, tak to vyvolá spíš odpor. Čím to je?

Nemůže někdo vylézt v televizi a říkat, že tohle je bezvadný prací prostředek, zatímco ve skutečnosti nestojí za nic. Pak nemůže mít nárok na nějakou morální autoritu. Ale tím samozřejmě nechci urazit nikoho ze svých kolegů, jen vysvětluji, proč to renomé profese klesá. I já jsem se dostal do situace, kdy jsem měl několikamilionový dluh, rozestavěný barák a neměl jsem práci. A nakonec mě nabídli, že bych mohl dělat nějakého tajtrdlíka v estrádě v televizi. Už jsem prodal klavír, šperky po mámě, obrazy. A já jsem tu nabídku přijal. Pak jsem se ožral a řekl si, že se na to zapomene. Nikoho tedy neodsuzuji, jen konstatuji, že my jako branže nemůžeme čekat, že budeme nějakou morální autoritou, když se přizpůsobujeme tomuto trendu.

Jiří Schmitzer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

Jak zaznělo již v úvodu, vy rozhovory s médii neděláte. Na ten náš jste kývl zejména z toho důvodu, že chcete ostatní kolegy vyzvat k tomu, aby se více angažovali v institucích kolektivní správy. Hovoříme spolu chvilku před zahájením Valného shromáždění INTERGRAM. Jak důležitá je tahle akce z pohledu výkonného umělce – herce?

Valná hromada rozhoduje o důležitých věcech. A jedná se o skutečně demokratický nástroj, který máme my všichni zastupovaní umělci v moci, protože se jedná o naše peníze, nikoliv o peníze INTERGRAM. Máme možnost kontrolovat činnost vedení, jakým způsobem nakládá s prostředky, do čeho investuje. Takže pokud mým kolegům nestojí za to rozhodovat o směřování organizace, kterou si platí, tak ať zůstanou doma. Ale jestliže chtějí docílit nějaké změny nebo jen zkontrolovat, že vše bude fungovat v pořádku, tak se prostě budou muset účastnit.

Pokud přijde na valnou hromadu dostatek lidí z konkrétní, třeba herecké branže, tak může mimo jiné zabránit tomu, aby se vybrané finanční prostředky nepřelívaly výrazněji více do jiné skupiny, kterou INTERGRAM také zastupuje a která na Valné shromáždění přijde ve větším zastoupení.

A kde jsou podle Vás příčiny toho stávajícího nezájmu?

Protože umělci mají strach, že tomu nerozumí. Jsou ztraceni. A hlavně to je takový pozůstatek ze socialismu. Tady to máte a neřešte to.

Umělci si možná málo uvědomují, že je INTERGRAM služba, kterou si platí ze svých peněz. Oni si ji zřizují, oni si ji platí, oni by ji měli kontrolovat.

Ano. Je to jejich právo. A kdo se vzdá svého práva, tak nemůže počítat s tím, že to jeho právo bude spravované podle jeho představ. Málo platné. Rozhodne to za něj někdo jiný.

Vyzval byste své herecké kolegy i k tomu, aby byli aktivnější v orgánech INTERGRAM?

Samozřejmě, i když tady mám trochu obavy, že ti nejaktivnější vždy nebývají ti nejkvalitnější. Chtělo by to kvalitní zastoupení bez agilních chytrolínů, kterých je mezi herci taky dost. Ale třeba se najde někdo, kdo je seriózní, ale špatný herec. (smích) Jinak jsou herci totiž dost často časově vytížení na to, aby se věnovali ještě takovéto činnosti.

Má pro vás INTERGRAM nějaký pozitivní efekt?

Určitě. Kdyby měl dělat jedinec to, co za něj dělá INTERGRAM, tak by se z toho zbláznil. Když organizace funguje správně, tak je to pro mě jako zastupovaného jednoznačně přínos.

Vnímání kolektivní správy je u veřejnosti dost negativní. Vidíte tam nějakou cestu, jak lidem vysvětlit, že když užívají umělecké výkony ke svému podnikání, že by za to měli zaplatit?

To bude velmi obtížné, protože většina společnosti si myslí, že jsou to peníze, které jsou bez práce a že na ně dotyčný nemá nárok. Bez ohledu na výrobní náklady hudebních nahrávek nebo filmů, tak i ta popularita něco stojí. Když se budu válet ožralý někde na nádraží, tak hned budu viset na Youtube, protože jsem veřejně známá osobnost. Když se takhle ožere někdo jiný, tak se to dozví maximálně úzká skupina lidí. O mně by věděla celá republika.

Takže to je asi nějaká mentalita těch lidí?

Já vám řeknu příklad, co se mi stává. Přijdu do restaurace, dám si jídlo, zaplatím, dám dýško, a pak přijde chlap, jestli by si mě nemohl vyfotit a dát na webové stránky. Aby ukázal, že jsem byl jejich hostem. Já mu říkám, že jsem jejich hostem nebyl, že jsem zaplatil. Takže si mě může vyfotit a dát na stránky, ale tentokrát bude muset zaplatit on mně. A nebude to za oběd. Oni jsou pak většinou zpruzení a říkají, že jsem kráva a kdo ví, co si o sobě nemyslím. (smích)

Jak nahlížíte na dodržování autorských práv v EU?

Nedávno o tom byla v rámci EU velká diskuze a nebýt ostatních evropských zemí, tak jsme o svá provozovací práva přišli. Tady je pořád někdo, kdo je bude zpochybňovat.

Vraťme se na závěr k filmu. Chystáte se teď v nejbližší době na nějaké natáčení?

Mám jednu nabídku. Ale nevím, jak to dopadne. Měl bych hrát nějakého starého koňáka. Akorát jsem víc jak deset let neseděl v sedle, protože mě bolí ramena a toho koně bych možná neudržel. Tak jsem si to pro jistotu nedávno zajel vyzkoušet. No a musím říct, že to máte jako na kole, nezapomíná se to. Jak vidíte, tak normálně chodím, což když jsem na koni začínal, tak jsem nechodil normálně, když jsem z něj slezl. (smích)

2020-07-15T13:33:51+02:00 1. července 2020|Štítky: , , |