MAREK ADAMCZYK: S druhou řadou Kukaček není nač čekat. Kluci stárnou, musíme je zachytit, než jim bude dvacet

V březnu vstoupí do kin snímek Poslední závod, který přibližuje poslední hodiny života lyžaře Bohumila Hanče, jehož boj o medaili se proměnil v tragický zápas s přírodními živly na hřebenech Krkonoš. Jednu z hlavních rolí ztvárnil herec Marek Adamczyk. Jak je možné, že jeho pro příběh tak důležitou postavu skoro nikdo nezná? Jak vnímá negativní recenze vánoční pohádky, ve které hrál prince? A čím může diváky oslovit druhá řada populárního seriálu Kukačky?

Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru!

V den, kdy tento rozhovor nahráváme, byl představen nový trailer ke snímku Poslední závod. Jaké bylo natáčení na hřebenech Krkonoš?

Také jsem trailer zaznamenal a jsem z něho nadšený! Natáčení bylo zajímavé. Probíhalo minulou zimu, uprostřed lockdownu. Plánování ale začalo mnohem dříve, ještě před covidem. Bylo nutné, aby měli všichni herci vyblokováno hodně času na natáčení v horách. Nemohli jsme odtamtud jen tak odjíždět a zase přijíždět. Potřebovali jsme mít volné ruce v tom, abychom vychytali počasí, protože to neovlivníte. Všichni museli být připraveni kdykoliv naskočit a podle počasí hrát.

Z natáčení snímku Poslední závod, foto: Nikolas Tušl

A pak přípravy narušil lockdown…

Paradoxně to celou situaci usnadnilo. Přestalo se hrát v divadlech, lidé nesměli jezdit na hory. My jsme mohli, protože se jednalo o pracovní cestu. A navíc jsme měli opravdu všichni najednou spoustu času. Nakonec nám přálo i počasí. Vůbec si nedokážu představit, jak by to dopadlo, kdybychom na něj takové štěstí neměli. Polovina filmu se totiž odehrává za krásného slunečného počasí a druhá polovina ve sněhové vánici. Vyšlo nám to úplně akorát.

Jak ovlivňovala tato závislost na počasí natáčení?

Člověk se ráno probudil a zjistil, že bude točit úplně něco jiného, než bylo původně v plánu, protože se změnily venkovní podmínky. Někdy člověk strávil celý den na pokoji v kostýmu a čekal, jestli ho zavolají. Jindy si myslel, že bude mít ten den volněji a v klidu se nasnídá, aby po probuzení zjistil, že už v sedm hodin ráno musí jít natáčet do vánice, která zrovna zuřila venku, a točit filmové scény. Bylo to napínavé. Navíc se tam sešla opravdu skvělá parta lidí. Měli jsme ten luxus, že zatímco bylo všechno zavřené, my jsme tam byli ve své bublině a mohli žít poměrně normální život na Labské boudě, kde jsme společně strávili asi 16 dní. Pak se natáčelo ještě jinde, ale tohle byla ta hlavní část.

Jak se vám natáčelo v horských sněhových vánicích v dobovém oblečení? Již zmiňovaný trailer ukazuje, že to asi nebylo úplně jednoduché.

Nebylo to nic příjemného a leckdy to bylo dost těžké. Ale samozřejmě jsme pod kostýmy měli termoprádlo a snažili jsme se zahřívat a udržovat v takovém stavu, abychom byli schopni pokračovat v natáčení. Na druhou stranu nás pak odměnilo krásné počasí, když jsme točili slunečné části závodu. To byl ohromný zážitek. Sugesce toho, že jsme u počátků lyžování v Krkonoších, byla velmi silná. Kolikrát člověk nepotkal kromě štábu jediného člověka, protože hory byly vlastně zavřené. Takže abych to shrnul, náročné to bylo, ale je mnoho náročnějších věcí. A stálo to za to. Vzpomínám na natáčení rád a v dobrém.

Z natáčení snímku Poslední závod, foto: Nikolas Tušl

Musel jste se kvůli natáčení naučit na historických lyžích. Je to o tolik jiné, než na čem lyžujeme dnes?

Vždy to přirovnávám ke skialpům. Jsou to těžké lyže s volnou patou, na kterých se nedá dělat nic moc jiného než jezdit klasiku. Nakonec jsme to nějak zvládli. Nejtěžší pro nás bylo sjíždění. To, co dříve lyžaři zvládali bravurně, tedy krásně na takových lyžích zatáčet a dělat telemarky, tak to pro nás bylo obtížné.

Vy jste při tom navíc museli vypadat jako profesionální závodníci.

Přesně tak. Myslím, že v momentě, kdy člověk dělá obloučky dolů, tak se ten náš technický nedostatek pozná nejvíce. Něco za nás proto točili i dublové.

Zamlčený hrdina 

Producent filmu Ondřej Beránek řekl: „Po sto let byl příběh Hanče a Vrbaty překrucován, aby vyhovoval momentální společenské a politické situaci. Postava sportovce Emericha Ratha byla zcela vymazána.“ Tuto postavu hrajete právě vy.  

Ve filmu jsou dva Emerichové Rathové. Já ho hraji během závodu, Oldřich Kaiser pak jeho starší verzi. Byl jsem na tom jako většina lidí, kteří se s příběhem posledního závodu Bohumila Hanče setkali ve škole nebo při povídání na nějaké z horských chat v Krkonoších. Jakmile jsem začal díky filmu pronikat do větších podrobností, byl jsem velmi zaskočen tím, že se legenda vypráví jen o dvou lyžařích, z nichž jeden se závodu ani neúčastnil, a že pravda leží úplně někde jinde. Pravé drama toho závodu se totiž točilo právě kolem Emericha Ratha.

Kdo to tedy vlastně byl Emerich Rath?

Byl to Němec, který ale s Čechy často aktivně závodil a vycházeli spolu. Byla to neuvěřitelná postava, všestranný sportovec. V té době bylo ještě možné, aby člověk exceloval v mnoha disciplínách. Emerich Rath byl boxerem, jezdil na kánoích, běhal maratony, dělal kulturistiku, hrál hokej. To vše na té nejvyšší úrovni. A do toho měl opravdu neuvěřitelnou povahu. Byl sportovcem tělem i duší, který se nebyl ochoten klanět žádnému režimu. To je také důvod, proč byl z celého příběhu vymazán. Nehodilo se vyzdvihovat takového člověka, ještě k tomu Němce. Tím pádem se z něj stal skrytý poklad, který můžeme nyní oprášit a vynést na světlo světa, protože si to opravdu zaslouží.

Z natáčení snímku Poslední závod, foto: Nikolas Tušl

Mluvíte o něm opravdu hezky, přirostla vám tahle role k srdci?

Přirostla mi hodně k srdci. V momentě, kdy mi roli nabídli, jsem ho vůbec neznal, takže jsem původně neměl žádná velká očekávání. Ale když jsem si ho poprvé vygooglil a zjistil, co je to za člověka, tak jsem si hned řekl, že to byl neuvěřitelný chlápek. Čím více detailů jsem poznával, tím víc jsem byl udivený z toho, že jsem takového člověka neznal.

Jak těžké bylo udělat ze současných Krkonoš Krkonoše roku 1913, kdy se příběh Hanče, Vrbaty a Ratha odehrává? Vy jste již zmiňoval Labskou boudu, ta dnes vypadá úplně jinak.

Příroda se naštěstí moc neproměnila. Tím, že byly dobré sněhové podmínky, nebylo tam moc lidí, kteří by přírodu narušovali, ani tam nejezdila příliš technika, tak bylo možné najít místa, která opravdu vypadají stejně jako před sto lety. Samozřejmě boudy a jejich interiéry se proměnily, proto se Labská bouda dodělává postprodukčně, včetně některých interiérů. Ale co se týče přírodního charakteru, tak tam ten ráz přetrval.

Režisér Tomáš Hodan říká, že se mu podařilo zrekonstruovat závod téměř minutu po minutě. Znamená to tedy, že diváci opravdu uvidí příběh tak, jak se opravdu stal?

Co jsem se s Tomášem bavil, tak postupoval tím způsobem, že první verze příběhu byla téměř úplnou rekonstrukcí založenou na faktech, která zjistil. Poté z ní začala vznikat filmová verze, aby to nebyl jen dokumentární popis. Takže se nějaké věci dělaly ve zkratce, nějaké postavy se slily do jedné. Tomáš nad tím strávil strašně moc času a vím, že zvládl do scénáře vydestilovat esenci celého příběhu. Takže člověk má velmi reálnou představu o tom, jak to tehdy mohlo probíhat. Zároveň je tam ale zachována filmová struktura, aby to fungovalo jako příběh na dvě hodiny.

I v té faktografické lince stále zůstává časová díra, ve které se Hanče setkal s Vrbatou a nikdo vlastně neví, co se během tohoto setkání stalo.

To je pravda. I to je ve snímku určitým způsobem vyřešeno. Je to postavené na dvou časových rovinách. Příběh sledujeme prostřednictvím postavy Emericha Ratha, který se v jedné rovině přímo účastní závadu, v druhé už jako starý na celý zážitek vzpomíná. Tomáš říká, že když narazil na postavu Ratha, na jeho genezi od toho, jak jako mladý závodil, až po dobu, kdy skončil jako vyvrhel komunistického režimu, tak mu bylo jasné, že se na ní dá vystavět celý film. Myslím si, že to odhadl dobře.

Skutečný Emerich Rath prý opravdu skončil jako kotelník v horské boudě.

Ano, a nakonec skončil jako bezdomovec v Broumově. Tam se ho pořád snažili nacpat do domova důchodců, protože tenkrát bezdomovectví oficiálně neexistovalo. A on se tomu hrozně bránil. Tomáš rád cituje záznam z toho, když jej do domova důchodců nakonec přijímali. Bylo tam napsáno: Majetek nemá, chce pracovat a sportovat. To je přesně to, co ho vystihovalo. Měl pořád neskutečnou touhu pracovat a sportovat, díky čemuž se vyhnul – nebo spíš dokázal vzdorovat – všem nepříjemnostem, které na něj režim navaloval.

Oldřich Kaiser, Eva Samková a Marek Adamczyk při natáčení, foto: Marek Novotný

Na snímek probíhala sbírka na Doniu, kde vám fanoušci přispěli více než milionem korun. Přijde vám to dost, nebo jste čekali více?

Přijde mi to opravdu hodně. S ohledem na to, kolik natočení takového filmu stojí, tak to zase tolik peněz není, ale určitě to není málo. Hlavně nás to ubezpečilo v tom, že se o film lidé zajímají a chtějí ho vidět. Dávalo nám to naději, že budeme mít své publikum. Hodně lidí, kteří přispívali, byli z Krkonoš nebo k nim mají nějaký vztah. Jedna z odměn byla, že se mohou dárci zúčastnit natáčení jako komparz. Bylo hrozně milé se s nimi potkávat, protože to byli lidé, kteří moc dobře vědí, o čem ten příběh je a do čeho nalili své peníze. A měli velkou radost z toho, že tam s námi mohli být. Takže nám sbírka pomohla jak finančně, tak i v tom, že měl člověk najednou pocit, že ví, pro koho ten film dělá.

Z propagačních fotek je patrné, že si ve snímku zahrála také vaše partnerka snowboardistka Eva Samková. Co tam má za roli?

Ano, zahrála. Má tam úplně miniaturní roli o jedné větě, ale mluví! (smích) Objevuje se v té mladší dějové lince, kde je Emerich Rath už starý. Hraje rekreantku ROH, která nemá ani žádné jméno. Prostě přijde, řekne jednu větu, a pak se baví na večírku. (smích)

Takže jste se spolu v jedné scéně nepotkali?

Ne, to ne. Spolu jsme ještě nehráli.

A chtěl byste? Prý spolu sportujete, tak byste si mohli pro změnu spolu i zahrát. (smích)

Přesně! (smích) Samozřejmě je příjemné s partnerem sdílet jeho vášně. Nicméně stejně jako bych si s ní nikdy nezazávodil, tak ani ona nemá, myslím, žádné ambice, že by si se mnou zahrála nějakou velkou roli.

Tak uvidíme za pár let.

Uvidíme, uvidíme. (smích)

Každoroční hledání Popelky 

Pojďme se na chvíli ohlédnout za vánoční pohádkou, ve které jste ztvárnil roli prince. Na Štědrý den ji vidělo více než 2,5 milionů diváků…

Možná tomu pomohla pandemie, během níž jsou lidé usazenější a zvyklí koukat večer na televizi. (smích) Tak nám to třeba hrálo do karet. Jsem ale rád, že si to zapnulo tolik lidí a já osobně jsem měl hezké reakce, když jsem pak potkával známé. Překvapilo mě, kolik lidí ta pohádka potěšila. Účel dokreslit atmosféru Štědrého dne tak splnila, myslím, velmi dobře.

Marek Adamczyk, foto: Archiv herce

Vnímal jste debatu v médiích, která se kolem pohádky spustila? Deník N například napsal, že Jak si nevzít princeznu stvrzuje krizi českého pohádkového žánru. Souhlasíte s tím?

To už se tak s těmi štědrovečerními pohádkami pojí, že vyvolávají jedovaté ohlasy a negativní recenze. Často jsou to různé variace na to, že to vlastně není Popelka. Spoustu těchto ohlasů by si člověk mohl připravit dopředu, protože se to dá říct vlastně o každé pohádce, která tady vznikne. Zrovna článek Deníku N jsem četl a vlastně se mi ten názor docela líbil, protože do diskuze vnáší něco nového. Že vnímá pohádkový žánr jako něco, co dětem přináší představu o hodnotách a zjednodušuje složité problémy na konstrukci, která je pro ně stravitelná. Takže mi ta kritika přišla docela dobrá. Doufám, že si ji přečte nějaký šikovný autor a pokusí se udělat pohádku, která by byla v tomto směru zajímavější.

Co byste uvedl jako příklad kvalitních pohádek pro děti?

V Deníku N zmiňovali třeba Pixar, což úplně beru. Nedávno jsem viděl animovaný film Duše a byl opravdu skvělý. Samozřejmě to není náhoda, že vytváří takhle výborné snímky. Je to obrovský průmysl, který dokáže dát lidem prostředky a zároveň čas na selhání. Člověk neví, kolik je třeba právě za tímto filmem nepovedených verzí, které spadly pod stůl. Pixar navíc nemusí dělat každý rok novou pohádku.

A Česká televize musí?

To je samozřejmě otázka. Nicméně tahle tradice a určitá pravidelnost je součástí toho, jak Česká televize vnímá svoji roli ve vánočních svátcích, což má svou váhu. Navíc to očividně funguje, když to má tolik diváků.

Jak jste se cítil v roli prince intelektuála?

Byl jsem velmi potěšený, když mi režisér Karel Janák tuto roli svěřil. Nikdy jsem si moc nemyslel, že bych měl před sebou kariéru princů. Líbilo se mi, jak je složena ústřední dvojice prince a princezny a celé to vyprávění s časovým posunem. Sice jsem hrál prince, ale nebyl to princ bez vlastností, který je v pohádce jen k tomu, aby byl krásný. Takovou roli by mi asi ani nikdo nesvěřil. (smích)

Kukačky v boji o Českého lva  

Zůstaňme ještě na chvilku u České televize. Seriál Kukačky, ve kterém jste ztvárnil jednu z hlavních rolí, získal nominaci na Českého lva za Nejlepší televizní seriál. Čím si takto s odstupem myslíte, že kritiky i publikum tak zaujal?

Autoři si jasně řekli, co od Kukaček chtějí, a šli po tom, byl tam tah na bránu. Chtěli natočit rodinné drama, které bude útočit na emoce diváka. A bez postranních úmyslů takovou věc stvořili. Podařilo se jim udržet vytyčený styl, což na publikum dobře fungovalo. Často se stane, že se autoři začnou buď odchylovat od žánru a začnou ho příliš komplikovat, nebo naopak vsadí na přílišnou prostoduchost vyprávění. Tady se žánr udržel a zároveň měl ambici nebýt jen dojičkou emocí. Udělal se čirý žánr a udělal se dobře.

Poslední natáčecí den první řady seriálu Kukačky, foto: Archiv Marka Adamczyka

Česká televize slibovala druhou sérii. Už je v procesu?

Určitě by se měla dělat. Vlastně není nač čekat, protože kluci stárnou a musíme je zachytit, dokud jim nebude dvacet, že jo. (smích)

Takže scénář ještě nemáte?

Nemám, ale je ve vývoji.

Myslíte si, že druhá série dokáže úspěšně navázat na tu první, když už došlo k vyvrcholení ústřední zápletky, kterou byla výměna kluků v porodnici?

Zápletka s výměnou je samozřejmě skvělá. Ale zároveň ten seriál nebyl ani zdaleka jen o tom, kdo vyměnil děti, takže to ten potenciál má. Určitě bude o čem vyprávět.

V Kukačkách nebyla vaše postava Martina úplně pozitivní a leckdy se chovala i dost kontroverzně.

V tomto ohledu to bylo opravdu zajímavé. Když jsem se začal seznamovat se scénářem, tak jsem měl trošku problém s tím, co Martin dělá, že jeho chování není úplně takové, jak bych se v dané situaci zachoval já. Na druhou stranu to byla výzva. Člověk musel najít to místo, ze kterého Martin vycházel, co byly jeho motivace, obavy, ambice a představy. Proto se hodně těším na druhou řadu, protože doufám, že budu moci tuto postavu opět posunout o něco dál, lépe ji pochopit a ukázat zase z trochu jiného úhlu.

V rozhovoru pro Českou televizi k seriálu Kukačky jste řekl, že se každý z nás někdy dostane do situace, kdy se mu jeho pohled na svět ze dne na den rozbije na kousíčky. Vy osobně jste již takovou situaci zažil?

Zažil, určitě.

O co se jednalo?

To je moc soukromé. Mělo to co dělat se vztahovou krizí. Samozřejmě, když na to člověk kouká z perspektivy toho, co se dělo v Kukačkách, tak je to prkotina. Myslel jsem to tak, že když máte v životě nějakou danost, něco, co berete jako neoddiskutovatelný fakt, tak když zjistíte, že to tak vlastně není, tak vám zmizí vše, na co jste do té doby spoléhali. Musíte znovu začít přemýšlet, jaká je vaše role v životě a jakou roli hrají lidé okolo vás. Musíte si vše přeorganizovat. Myslím si, že to zažije v životě každý. A to byl úhel pohledu, přes který jsem vnímal postavu Martina. Ačkoliv se mi některé věci, co dělal, zdály až extrémní, tak se zrovna nacházel v bodu, kdy se mu úplně proměnil svět a nemohl si být ničím jistý.

Natáčíte teď něco?

Teď zrovna ne. Po karanténě jsem zrovna začal zkoušet v divadle, takže natáčet budu až Kukačky.

Hra od dědy a fragmenty v šuplíku

Jakou inscenaci v divadle teď zkoušíte?

Je to hra Provaz o jednom konci. Zajímavé je to pro mě mimo jiné v tom, že je to inscenace, která původně vznikla pro Divadlo za branou a jedním ze spoluautorů je i můj děda Karel Kraus, který tam dělal dramaturga. Je to taková koláž z textů Johanna Nepomuka Nestroye, což byl komediograf, herec a režisér. Děda spolu se Zdeňkem Mahlerem dali dohromady jeho věci a udělali z toho divadelní komedii.

Jak se vám hra vašeho dědečka líbí?

Teprve jsem se s ní začal seznamovat, ale je to opravdu velmi chytře poskládané a hezky napsané. Zrovna včera jsem koukal na záznam původní inscenace. Ten humor se samozřejmě pojí s aktuálním kontextem. To, co fungovalo v Divadle za branou v 60. letech nemusí nutně fungovat teď. Naším nejzásadnějším úkolem je vdechnout té inscenaci život, nebrat ji s pietou, ale podívat se na ni kriticky a s vlastním názorem. Takže mně se líbí, základ je dobrý, nyní uvidíme, co se nám z ní podaří vykřesat.

Ohledně prvního lockdownu jste říkal, že vám přišel vlastně vhod, že jste si odpočinul a začal víc číst a psát. Píšete pořád?

Když jsem měl teď karanténu, tak jsem moc nepsal, ale věnoval se jiným věcem. Mám plný šuplík fragmentů, ale zatím jsem se neodhodlal k tomu, abych z nich stvořil něco, co by se dalo prezentovat. Člověk se do toho musí asi trochu donutit. A já se zatím nedonutil. (smích)

Čemu jste se věnoval tedy teď v karanténě?

Přítelkyně Evička je teď zraněná, takže jsem se snažil jí pomáhat. Naučil jsem se trošku vařit a hodně jsme hráli deskové hry, to mě chytlo. Začal jsem hrát i šachy. Takže zatímco před tím jsem podporoval svou kreativní stránku, teď jsem dal průchod své hravosti a věnoval se také odpočinku.

Marek Adamczyk, foto: Archiv herce

Jak vy jako mladý herec vnímáte administrativu kolem vaší profese?

Začal jsem s tím už někdy před deseti lety a musím říct, že jsem se to za tu dobu docela naučil. Vlastně to není tak těžké, což vyplývá z povahy mé práce. Kdybych byl dabingový režisér a musel vyplňovat desítky listů a formulářů, tak by to bylo určitě těžší. Já mám jen pár položek, které dám dohromady za jedno odpoledne, takže to není tak těžké. A musím neskromně říci, že to poměrně zvládám. (smích)

Třeba vyplnit Prohlášení pro INTERGRAM? 

Ano, třeba to. (smích) Doufám, že to dělám správně, ale zatím si nikdo nestěžoval. Nejtěžší je vždy dohledat všechny smlouvy a platby. Ale aspoň si v tom člověk udělá trochu pořádek.

Vy máte svoji agentku. K čemu vlastně hercům takový agent je?

Řekl bych, že je to spíš manažerka než agentka. Je to člověk, který pomáhá se všemi neuměleckými aspekty hereckého povolání. Třeba zrovna s INTERGRAM, s prezentací, s věcmi, které člověku tolik nejdou. Když má někdo problém s prezentací na sociálních sítích, řekne manažerce a ona mu s tím pomůže. To samé platí i v případě, když chce získat další kvalifikaci, naučit se anglicky, chce na workshop. Manažerka pomůže najít zajímavé možnosti, zároveň se postará o smlouvy, dává dohromady ferman.

Je dobré mít někoho, kdo zná herecké prostředí, ale zároveň může nabídnout trochu jinou perspektivu. Obvykle zastupuje mnoho herců, z nich každý má své problémy, v nichž vidí společné jmenovatele, někdo řeší problém, jaký už někdo jiný dávno vyřešil. Zná postupy. Ale hlavně v tom není člověk sám, to je asi nejzásadnější.

Co se vám vybaví, když se řekne INTERGRAM?

Mě se INTERGRAM zdá jako schopná a dobře fungující společnost. I když se nedá říci, že bych tomu nějak extra rozuměl. Pro mě jako pro herce je příjemné, když vyplním nějakou tabulku, zbytek za mě udělá INTERGRAM, přijdou mi na účet nějaké peníze a já se o nic dalšího nemusím starat. Líbí se mi, že INTERGRAM komunikuje, posílá newslettery, dělá rozhovory. Vnímám to, že je veden manažersky, ne z pozice umělce, který to má jako hobby. A vlastně mi přijde škoda, že tenhle styl nemají všechny podobné organizace.

Co byste chtěl od roku 2022?

Samozřejmě, aby skončila pandemie, protože to je hlavní věc, co mě teď trápí. Také bych si přál, aby si v tomto roce více lidí uvědomilo, že se neřítíme pořád do nějaké katastrofy. Ve společnosti panuje velmi silný pocit, že jdou věci špatným směrem, že se pořád do něčeho řítíme, že přijde nějaká pohroma. Ať už je to pandemie, globální oteplování, ekonomická krize. Já si ale myslím, že je část toho pocitu dána tím, že je na věci mnohem víc vidět. A tím, že je na ně vidět, tak je začínáme řešit a tím je ještě více zvýrazňujeme. Není to tak, že bychom měli více problémů, jen je víc vidíme.

Bylo by hezké, kdyby si víc lidí uvědomilo, že nám to dává prostor na nějakou změnu k lepšímu. Že se mnoho věcí opravdu zlepšuje, akorát na to není tolik upřená pozornost. To je mé velké přání do roku 2022, aby si více lidí uvědomilo, že na tom nejsme zase tak špatně, jak se může zdát třeba z médií.

2022-01-31T14:00:25+02:00 31. ledna 2022|Štítky: , |