O hereckých démonech s Jaromírem Noskem

Měli jsme tu čest vyzpovídat herce Jaromíra Noska. Probrali jsme herecké ego, alkohol, Karla Gotta, OCD a dotkli jsme se politické (ne)korektnosti. Jaromír nám také prozradil, jak je to s hereckými honoráři.

Scházíme se na půdě Divadla v Řeznické, kde vystupujete ve hře Scott a Hem, která vypráví o fiktivním setkání Francise Scotta Fitzgeralda (Jaromír Nosek) a Ernesta Hemingwaye (Michal Slaný), dvou velikánů americké literatury. Jejich přátelství je zobrazeno jako velmi rozporuplné a bouřlivé, což možná lze u tak velkých osobností očekávat. Lze to zobecnit tak, že zbytnělé ego a jistá soupeřivost je něčím typickým pro velké umělce?

Myslím, že nikoli. Spíš jde o to, že kvůli vzdělávání za totality jsme všichni nenáviděli čtenářské deníky, vždy jsme chtěli, aby nám to někdo povyprávěl, abychom to nemuseli číst. A tak my ty autory známe jen povrchně – Hemingway, to je Stařec a moře, Fitzgerald rovná se Velký Gatsby a tím to končí. Ale vůbec nevíme, co to bylo za lidi. A tato hra je sondou, fiktivním rozhovorem, který by se ale podle mě mohl takto odehrát, pokud by se oni dva v té době potkali. Najednou jim vidíme takzvaně do kuchyně a dozvídáme se, co je to za lidi. A je to stejné, jako když kdysi vyšel film o prokletých básnících a já jsem je začal „nemít rád“. Protože do té doby to bylo jen o básních, ale to, že frajer pije absint, tahá svoji ženu za vlasy, to nám nikdo neříkal. A podobně i tady v případě Fitzgeralda a Hemingwaye se dozvídáme, jaké měli démony, díky kterým ale na druhou stranu mohli tvořit. Protože jestli jsou dva proudy, ze kterých tvorba vyvěrá – z neštěstí a utrpení nebo z radosti – tak častější je ta první situace a ten člověk sám mnohdy chce, aby se mu to dělo, aby si obhájil, že ta tvorba je proto dobrá. A žádní hodní lidé to opravdu nejsou…

Lze podobné tendence častěji vysledovat i mezi herci a obecně v kreativních profesích?

Myslím si, že určitě ano. Je těžké se tohoto tématu dotýkat v současné době. To se ukáže, až budeme umírat nebo až budeme po smrti… (smích). Ale vždycky tam premisa je třeba, že Da Vinci byl „teplej“, Kurt Cobain chtěl dělat grunge a zbláznil se z toho, že to najednou bylo populární – vždy tam byl nějaký démon a když ten člověk něco dobrého vytvořil, tak mu většinou „něco bylo“ – buďto byl nemocný nebo byl hypochondr nebo měl jinou orientaci či něco jiného, co se v té době nesmělo. A dnes já to vidím u některých vrstevníků, herců, které nebudu jmenovat, že jsou fenomenální, ale po třech pivech jsou to úplní „kreténi“. Ale tím, jak jsou to dobří herci, tak jim to člověk odpustí. Horší je, když je herec „kretén“ a ještě mu to nejde.. (smích). A kdybychom se podívali na některé režiséry, tak při vší úctě třeba pan Pitínský nebo Jirka Pokorný, Vladimír Morávek a další nepůsobí vždy zcela normálně. Vždycky tam za tím něco je.

Na druhé straně je možná tolerance společnosti vůči různým excesům a odlišnostem u lidí tohoto kalibru vyšší a odpadá tak důvod něco tajit a skrývat, čímž se dnešní doba liší od éry Fitzgeralda a Hemingwaye.

To je jedna věc. Ale zase si musíte uvědomit, že ta doba, kdy oni jeli v tom chlastu, tomu docela přihrávala. Byl to druh bohémství a patřilo to k tomu. Dneska je to v něčem stejné, ale v jiných věcech, jako je politická korektnost, homofobie a já nevím co ještě, je to naopak. Tam to začíná být složitější a člověk už nemůže dělat moc výstřelků, aby ho někdo neslyšel a pak neřekl, „počkej, počkej, to je proti lidskosti“… (smích).

Pociťujete tento tlak moderních strážců hodnot a politické korektnosti na sobě, např. ve formě nějaké autocenzury?  Mám pocit, že vy jste byl doposud vždy velmi otevřený, což ostatně potvrzujete i v tomto rozhovoru.

Já to dělám i trochu záměrně a baví mě být otevřený. Vždycky se smějeme s mým kamarádem Petrem Peknicem, když vyjde rozhovor s herečkou a tam ten redaktor říká, „Prozradíte nějakou Vaši špatnou vlastnost?“ A herečka odpoví „Ano, ano, jsem až moc přemýšlivá“ nebo „Jsem moc dobrotivá a někdy se mi to nevyplácí“. (smích) Tak takové rozhovory bych opravdu dělat nechtěl. Takže já se snažím být upřímnější.

A zatím se Vám to nikdy nevrátilo?

Ale ano, vrací se to, že se mě pak nějaká čtenářka rozhovoru zeptá „Vy jste teda Jaromíre alkoholik?“ a já musím vysvětlovat, že ne, že tam jenom píšu, že mi nevadí alkohol… Takže se s tím pak nějak vyrovnávám, ale je mi do určité míry jedno, co si kdo myslí. Prostě odpovídám na otázky.

Vy sám momentálně nejste v žádném angažmá a působíte na řadě divadelních scén. Je to, řekněme touha po větší svobodě, že se nechcete upsat ke stálému angažmá, nebo to má jiné důvody?

To angažmá je pro mě svým způsobem svazující. Pro spoustu lidí skýtá angažmá zejména v menších a generačních divadlech dvě výhody. Jednak je to pro ně nějaká jistota. A pak je to sounáležitost s ostatními herci ve smyslu, že „naše parta“ tvoří nějakou výpověď skrz divadlo. Tomu já rozumím, ale je to pro mě limitující v tom, že nechci hrát pořád se stejnými lidmi, protože mě to herecky nikam neposune. Tím neříkám, že bych hrál se špatnými lidmi, ale je to prostě stejné – znám automatismy těch lidí, známe se a člověk může takzvaně zakrnět. A druhá věc je, že v angažmá sice máte nějakou jistotu, víte, že příští rok budete hrát ve dvou hrách, ale nevíte ve kterých, nevíte kdy, nemůžete si naplánovat nic jiného a bohužel při těch platech, které jsou v angažmá, je to nastaveno tak, že z toho nelze úplně vyžít.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že plat herce v angažmá je cca do dvaceti tisíc čistého. Je opravdu situace tak tristní?

Myslím, že teď už je to trochu jiné. Pamatuji si, že někdy před osmi lety jsem měl 13 700 Kč včetně osobního ohodnocení. A byli tam kluci, kteří měli třeba 14 500 Kč a měli dvě děti. Z toho opravdu moc vyžít nejde. A proto pak herci musí utíkat do dabingu a do reklam, což ale tomu divadlu vadí a třeba vás nepustí, protože musíte být na zkoušce. Výhoda toho být na volné noze, jsou bezesporu peníze, protože i když zkoušíte zadarmo, nemáte plat, tak potom, když se to představení povede a daří se mu, tak to může být rentabilní. Zároveň poznáváte různé nové lidi. Já hraju v 10 nebo 11 divadlech asi ve 14 inscenacích, což je trochu na hlavu, ale vyhovuje mi to. Je to samozřejmě risk jít na volnou nohu, protože hrozí, že vás nikdo nebude chtít. Ale já jsem šel na volnou nohu později, kdy už jsem byl trochu etablovaný herec a vědělo se o mně. A to potom skýtá i to, že vám pak nikdo nenabízí úplný „čurdy“, „pidirole“. Zatímco v angažmá máte jednou velkou roli a pak ve třech hrách máte tři malinké roličky. I v tom je to lepší. A poslední poznámka k tomuto tématu – tím, že už mi nabízejí většinou pěkné role, tak jsem zjistil, že tuto sezónu nazkouším čtyři představení – konverzační hru se čtyřmi postavami, pak jedno představení, kde mám hlavní roli a nemám alternaci, pak další konverzačka bez alternace a jedna hra, kde mám malou roli, a ještě hraju tady v Divadle v Řeznické hru Scott a Hem, kde vystupují jen tři postavy a je tam spousta textu. Úplně si říkám, jestli se mi to na ten harddisk vůbec vejde, protože čím větší role máte, tím toho je pochopitelně víc. Vzpomínám na doby, kdy jsem měl malinké role a mohl jsem během toho představení udělat spoustu práce. Jen jsem si odskočil na výstup a jinak jsem mohl vzít diář a dělat různou administrativu. Teď přijdu na jeviště a už z něj neslezu. Ale říkám to samozřejmě s nadsázkou, protože je to skvělé hrát takové role.

Zůstaňme ještě u tématu peněz. Jsou honoráře z kolektivní správy práv (vyplácené přes INTERGRAM) pro herce významné z hlediska jejich živobytí?

Samozřejmě, že ano. Jak jistě víte, v INTERGRAMu se příjmy dělí na reprízné z České televize (pozn. INTERGRAM: honoráře pro herce za reprízování pořadů, kde účinkovali) a tzv. neidentifikovatelné příjmy. Jediné, čemu nerozumím, a řada herců to má myslím podobně, že není jasné, za co konkrétně ty odměny jsou. Víme tu Českou televizi, ale ty neidentifikovatelné příjmy – my nevíme z čeho to je, není z toho žádný výpis. A očekáváme, že čím víc toho natočíme, tím víc dostaneme. A pak se vám stane, že příští rok vám přijde třeba jen třetina. Já to raději beru tak, že s tím příjmem dopředu moc nepočítám. Ale pokud se herci dostanou do nějakého sociálního problému, po prázdninách nemají práci, tak pro ně je to svým způsobem existenční věc. Vědí, že vloni dostali x tisíc, ale najednou jim přijde desetina. Nás zlobí, že nerozumíme tomu, jak to je. Za peníze jsme rádi, ale moc nerozumíme tomu systému, algoritmu. Celé je to hlavně o komunikaci a často dochází k nedorozuměním na oběma stranách.

(pozn. INTERGRAM: Jedná se zejména o příjmy z tzv. veřejných produkcí, např. provozování televizního vysílání v restauracích, obchodech, hotelech apod., a dále příjmy za náhradní odměny v souvislosti s rozmnožováním audiovizuálních děl pro osobní potřebu. Tyto příjmy jsou meziročně poměrně stabilní a v dlouhodobém horizontu dochází k nárůstu. Jelikož k těmto druhům příjmů INTERGRAM nemá k dispozici konkrétní reporty o užitých audiovizuálních dílech, jsou nazývány jako neidentifikovatelné. Rozúčtování těchto příjmů pak probíhá na základě Prohlášení výkonných umělců, ve kterých si výkonní umělci (herci a další) mohou uplatnit honoráře přijaté v předchozím kalendářním roce za vytvoření uměleckých výkonů v audiovizuální oblasti. INTERGRAM tato Prohlášení posuzuje, zda splňují podmínky uvedené ve Vyúčtovacím řádu INTERGRAM, zejména pak to, zda se jedná o umělecký výkon. Honoráře z Prohlášení výkonných umělců, které INTERGRAM vyhodnotil jako relevantní, následně vstupují do vyúčtování. Součet upravených honorářů ze všech relevantních Prohlášení výkonných umělců tvoří základu pro rozúčtování výše uvedených neidentifikovatelných příjmů, kdy k této základně jsou dále přičteny všechny identifikovatelné příjmy výkonných umělců za užitá díla v předchozím kalendářním roce v televizním vysílání. Platí zde princip alikvotního rozúčtování, tzn. čím větší honorář (který ale musí splňovat podmínky Vyúčtovacího řádu a který je podle Vyúčtovacího řádu přepočten příslušným koeficientem) výkonný umělec v předchozím kalendářním roce přijal – a čím větší jsou jeho identifikovatelné příjmy z televizního vysílání za daný kalendářní rok, tím větší podíl na neidentifikovatelných příjmech výkonný umělec obdrží.)

Vedle honorářů pro herce zajišťuje INTERGRAM především výběr a rozúčtování odměn pro zpěváky a hudebníky, resp. výrobce za veřejné užití jejich nahrávek. Vaším koníčkem je práce za barem, takže se setkáváte s INTERGRAM tak trochu i z druhé strany, protože bary musí za užití hudby platit. Jak vnímáte tuto povinnost?

Už za barem nepracuji. A po pravdě řečeno, moc se v tom nevyznám. Rozumím tomu, že někde se musí generovat peníze, to je jasné. Ale je to znovu o té informovanosti, která je nedostatečná. Totéž platí např. o koncesionářských poplatcích. A nemůže být argumentem, že si mají lidé přečíst zákony. Kdo dnes čte zákony? Najděme cestu, jak ty lidi o tom informovat. Ať je to třeba banner na Seznamu, ale ať to prostě víme. Takže vy se mě ptáte na něco, co mě vůbec nenapadlo, než jste se na to zeptal. Jasně, když dělám v baru, kde to bylo postavené na koktejlech, na házení láhvemi, a hlavně na muzice, tak ta hudba je tam sedmdesát procent toho, co se za tím barem děje. Proto tam ti lidé jdou. Já jsem to do teď nevěděl, že to někdo „kasíruje“. Ale pokud to není nějaký přestřelený poplatek, tak to zřejmě je správné.

Pojďme zpátky k herecké tvorbě. Vaše filmografie zahrnuje kromě celovečerních filmů i řadu seriálů, i když se vyhýbáte nekonečným seriálům typu Ulice. Jaký je Váš vztah k televizi a filmu z pozice diváka?

Dřív byl film dogma. A seriály, pokud to nebyly seriály o šesti dílech, tak to byly většinou „shity“, nekonečné věci, nastavovaná kaše. Já to vnímám tak, že dnes ta doba je rychlejší, rozvijí se streamování, sociální sítě. Trošku upadá kino a publikum se přiklání spíše k té televizi. Vzniká spoustu kvalitních seriálů na HBO, Netflixu. Ale zároveň se zase trochu ustupuje od té tradiční televize. Dá se cokoliv streamovat, videa můžete dát nejen na Youtube, ale dneska už i na Instagram. Mě to strašně mrzí. Je to devalvovaní toho umění. Kvantita dosáhla maximálního převyšování kvality. Pro mě je ta televize pořád podstatné médium, zdroj informací. Potkávám se se spoustou herců, kteří se snaží „machrovat“ tím, že nemají doma televizi. Pro mě je televize stále základ. Já nebudu lhát, že u ní rád usínám. Samozřejmě spíš mě baví se dívat na dokumenty, nebo se podívám na nějaký film. Je to pro mě i taková kulisa. Pořád považuji TV za něco tak zásadního, že bych se bez ní asi neobešel.

A jak vidíte budoucnost televize ve světle rostoucích VOD služeb typu Netflix? 

Podle mě to pořád není ono. Když se na ty věci dívám, tak se začínají dělat velmi kvalitně a je to placený stejně, jako byste dělal pro Novu, ale jsou to krátké formáty, trochu šité horkou jehlou. Lidem se to hrozně líbí, protože si říkají, že na to, že to je jen nějaký Stream, tak „hustý“. Ale teprve se to rodí, že se na těchto portálech budou dít plnohodnotné věci. Zatím pořád ta televize vítězí.

Účinkoval jste i v populárním seriálu Vyšehrad, jehož filmové pokračování je údajně v přípravě. Budete se na projektu podílet?

Nevím. Jakub Štáfek a tvůrci říkali, že chtějí točit nějaké další díly, ale nikdo se k tomu nemá. Jakub toho má teď samozřejmě spoustu, takže opravdu nevím. Myslím, že ta touha tam je. Ale realizace? Uvidíme.

Dočetl jsem se, že máte mírnou obsedantně kompulzivní poruchu (OCD) a spánkovou paralýzu. Rád bych se zastavil u OCD, pokud Vám to nevadí. Omezuje Vás to nějak ve Vašem životě?

Ne, mě to baví! Já mám kompulzivní poruchu, že potřebuji mít pořádek. Což je velká výhoda. Nevýhoda je, že chcete, aby ten pořádek měli všichni a aby ho měli i doma. Dlouho jsem si myslel, že to je způsobené výchovou, ale když si geometricky rovnám věci na stole, tak si myslím, že to nebude výchovou… Já jsem to zpětně zkoumal, co to je. Není to, že bych měl problém šlapat na kulatý kanály a na čáry. Ale když přijdu z venku sem do místnosti, tak musím odejít opačným způsobem, abych sám sebe nepřekřížil…

Vy si pamatujete, jakým způsobem jste sem přišel?

Já už s tím počítám, když vcházím. Ale dovedete si představit to trauma, když jsem se třeba točil na kolotoči! (smích). To jsem to musel skoro tolikrát oběhnout zpátky, abych mohl odejít pryč. Ale to jsou jen takové drobnosti, kdy si říkáte, že si jen tak dáváte úkoly a pak zjistíte, že jste normálně nemocnej. Předevčírem jsem se přistihl, že jsem dával kečup v lednici etiketou dopředu. Aby to bylo správně! Ale spíš z toho mám srandu. Smějí se mi v divadle, když třeba tady v Řeznické mi někdo ve hře Scott a Hem má dát panáka sem, a on mi ho dá jinam. A pro mě je to v podstatě neštěstí. Ale divák to nepozná.  Nebo máme vypjatou hádku a někdo omylem kopne do koberce, který se sroluje. A já přemýšlím, kdo to teď narovná. Samozřejmě hrajete dál, ale na chvilku vás to rozhodí. Ale to jsou různé drobnosti, spíše zábavné…

Nedávno uplynulo 30. výročí sametové revoluce. Vy jste ročník 78, takže jste revoluci zažil jako dítě. Má to pro Vás nějaký symbolický význam? A jak vnímáte současnou politickou situaci a poměrně velkou polarizaci ve společnosti.

V roce 1989 jsem byl v páté třídě. Měli jsme ruštinu a najednou se začali ti učitelé přeškolovat na němčinu a angličtinu, což bylo hrozně srandovní. Ale naši byli dost proti těm komoušům. Já jsem doma slýchal dost často kritiku na ten systém, takže latentně se mi ulevilo, že se stala nějaká revoluce. Jestli to bylo domluvený, nebo jestli to bylo vážně, to už se asi nikdy nedozvíme, jak to přesně bylo, ale každopádně ta nálada i pro to dítě byla dobrá, že se najednou něco děje, že jsme důležitý. Potom samozřejmě asi nebyla dobrá cesta, že se z té dramatické totality stal ten dramatický kapitalismus. V momentě, kdy tu byla parta lidí, která čtyřicet let hledala, jak všechno „vojebat“, protože se to nedalo jinak dělat, předměty se jmenovaly DoDo – dodělej doma, všechno bylo jenom napůl, na všechno se čekalo, nikdo nic nesměl, tak se jen hledalo, jak všechno „vošmelit“. A teď jsme to řešili s panem režisérem Žákem, kterému je, tuším, sedmdesát šest, a shodli jsme se na tom, že to není o tom, že lidé co byli za toho komunismu, že vymřou, ale že tu je už asi třetí generace a ty lidi to mají jako gen. A bohužel to tak je. Ta doba tomu vlastně svým způsobem hrozně přeje. Můj táta říká, že nejhorší dnes je, že to není špatný, ale na všechno se říká, že to stačí. Všechno jen tak klouže po povrchu, ono je to v pohodě, přikryje se to. A v tom je ta doba taková divná. Je tu ta tendence Čechů, že když někde něco leží a není to ničí, tak je to moje? To prostě máme v těch genech. A ten kapitalismus tomu přeje.

V Hudebním divadle Karlín účinkujete v muzikálu Čas růží, který je složený z písniček Karla Gotta. Jak vy sám na mistra vzpomínáte?

Já jsem se s ním potkal jen párkrát, kdysi dávno, když začínal chodit s Ivankou, tehdy Macháčkovou, která dělala na Broadwayi v divadle. A když jsem ho tam viděl, tak pro mě bylo překvapení, že je to malý pán, že byl asi o půl hlavy menší než já, ale, jak už bylo v různých medailoncích řečeno tisíckrát, skutečně to byl hrozně laskavý a příjemný pán, který zdravil neznámé lidi dřív, než oni zdravili jeho. A pak mě bavil jeho humor. Byla s ním sranda. A když to vezmu po hudební stránce – na jednu stranu přežitek – nějakej Gott! Když mi bylo šestnáct, poslouchal jsem Guns N‘ Roses, ne Gotta. Ale teď, když je člověk starší, tak já beru ty kvality. Není to tak, že bych měl doma od Karla Gotta nějakou desku, ale rozhodně si ho budu vždycky vážit, že je íčkovej tenor, což je hrozně těžký. Uměl zpívat belcanto, přechoďáky, těžké tóny, vysoké. A známá je i pedantnost v té přípravě. Tu uměleckou stránku uměl velmi dobře. Ty novější písničky z poslední doby, to mě moc nebaví, ale naopak ty starý fláky z šedesátých let, zpětně, když už nejsem tak radikální v tom výběru, tak si je rád poslechnu. A zpívám od něj písničku v tom karlínském muzikálu. Jsou to velmi hodnotné věci a Karel byl opravdu světový formát. Co mě před lety pobavilo, byla reportáž v televizi, že se chystá hotel na oběžné dráze a cena na osobu bude třeba dva a půl milionu… a teď se ptali nějakých českých hvězd, hokejisty, herečky, a nakonec i mistra, a ten povídá: „Hotel v kosmu? No, finančně by to šlo, ale já jsem známý tím, že nesnáším klimatizaci. A vzhledem k tomu, že v kosmu se nedají otevřít okna, tak zatím ne.“

2020-01-09T12:51:44+01:00 20. prosince 2019|