TOMÁŠ FILIP: Pokud chcete působit na trhu s vlastními umělci, nemůžete to dělat z New Yorku. Je to ryze lokálně řiditelný byznys

V čele české pobočky Universal Music stojí již od roku 1995. Jako výkonný ředitel zažil ‘hvězdná léta’ hudebního byznysu, ale také obrovský propad spojený s nástupem internetu a nelegálním stahováním hudby. “Byly okamžiky, kdy si člověk říkal, že už to opravdu nepůjde. Měl jsem ale, řekněme, zápasnickou touhu to těm negativním vlivům vrátit. Jsem rád, že se to podařilo. To pak člověk cítí velkou satisfakci,” říká v první části našeho rozhovoru Tomáš Filip. 

Nemůžeme začít jinak než otázkou na to, jak ovlivnil koronavirus hudební průmysl z pohledu hudebního vydavatele. Jak se vás tato situace dotkla?

Koronavirus ovlivnil zejména ty, kteří prodávají produkty nebo poskytují služby. Pokud se bavíme o internetu a streamingu, tak tam koronavirus žádný velký efekt neměl. Vzhledem k tomu, že drtivá většina příjmů našeho vydavatelství proudí ze Spotify, Apple Music či z Youtube, v této oblasti nás koronavirus příliš nezasáhl. Máme ale i další aktivity, jako je prodej CD či merchandising, kde se ale dá tradiční model prodeje v kamenném obchodě nahradit obchody internetovými. Takže ani tady nebyl propad nijak zásadní. 

Nicméně velkou část naší aktivity dělá koncertní činnost, zastupování umělců, kterým se staráme o booking a pořádáme jejich turné a koncerty. Tam je dopad samozřejmě brutální. V této oblasti jsme v podstatě na deseti procentech příjmů, ztráty jsou v řádech desítek milionů korun. 

Jakou část příjmů představuje booking a další činnost spojená s koncertováním? 

Dělá to tak dvacet procent. Ze zbylých 80 procent je pak drtivá většina digitál. 

Rostl v době karantény digitální streaming? 

Rostoucí tendence se objevila zejména na Youtube, protože lidé měli více času koukat na obrázky. Zatímco když cestují, tak spíše poslouchají muziku prostřednictvím sluchátek a sledují, kam šlápnout. Příjmy ze streamingových služeb jsou ale generovány zejména předplatným, a to rostlo v době covidu tak, jako rostlo předtím. Těžko z toho dělat soudy. Lidé teď logicky šetří a mohli by šetřit i v tomto směru. Ale to zatím naštěstí vidět není. 

Když se ještě vrátíme k té koncertní činnosti. Jak nahlížíte na podzim? Plánujete na něj nějaká turné? 

Nejprve jsme doufali v to, že první vlna odejde a druhá již nebude nijak zásadní. To se ale nestalo a i v létě je situace špatná. Takže bohužel podzim bude nejspíš bez koncertů. Šance, že by se povolená kapacita ve vnitřních prostorách dostala nad 500 lidí, je prakticky nereálná. Turné přitom děláme obvykle v místech, jde je kapacita od 800 do několika tisíc. 

Neplánujete využít hezké počasí k nějakým venkovním koncertům? 

Pořadatelsky připravujeme vždy celá turné a ta se plánují dlouho dopředu. Nejde udělat jen tak na zelené louce koncert třeba pro fanoušky Mirai. Současná opatření jsou navíc stále poměrně restriktivní, takže to opravdu není tak jednoduché. Teď nic nepřipravujeme a spíš využíváme toho, že se někteří pořadatelé snaží najít cesty a opakují na jednom místě více koncertů. Aby to mělo ekonomicky nějaký smysl. 

V době karantény se utlumilo vydávání novinek. Na druhou stranu měli umělci mnoho času tvořit a nahrávat. Dá se tedy předpokládat, že se nyní bude vydávat více nahrávek? Ať už jednotlivých singlů, nebo celých desek? 

Já v to doufám. Je vidět, že když umělci nekoncertují, mají více času skládat muziku a přemýšlet o tom, jak nahrávat. To by se mělo teď zúročit. Je samozřejmé, že mnoho umělců, i těch zahraničních, nechtělo v době krize vydávat své veselé písničky, protože se to prostě nehodilo. Bylo to znát i na odložení mnoha filmových novinek. Showbyznys se zastavil, takže toho teď bude nejspíš o něco více. 

Universal Music je znám tím, že se výrazně angažuje v objevování hudebních talentů. Vzhledem ke koronavirové krizi – neuvažujete teď o tom, že se budete zaměřovat spíš na ověřené kapely, u kterých máte jistotu, že se vám investice vrátí? 

Máme spoustu aktivit. A díky tomu, že jsme relativně velká firma s velkým týmem lidí, nemá cenu naši činnost jakkoliv zužovat. Budeme pokračovat v tom, co jsme dělali i před tím. Budeme se snažit objevovat nové talenty a zároveň nabízet naše služby i umělcům, kteří jsou zavedení a kteří je mohou využít pro další rozvoj své kariéry. 

Jak v praxi vypadá takové hledání talentů? Hraje v tom za vás klíčovou roli Martin Červinka? 

Martin Červinka má svou vlastní firmu SinglTon, my mu jako Universal poskytujeme určité zázemí, děláme pro něj marketingové aktivity, administraci nebo distribuci. Když se bavíme o hledání talentů za Universal, tak to je v rukou našich dvou uměleckých ředitelů – Marcela Vyšína a Jiřího Kouby. Ti mají na starost jednotlivé dohody s umělci. Martin Červinka je s námi ale propojen velmi úzce, jsme taková jedna rodina. Ale on hledá umělce pro sebe, ne pro nás. 

Jak tedy probíhá takové hledání talentů? Chodíte po koncertech nebo hledáte na internetu? 

Je to zejména o hledání na internetu. Také nám lidé, kteří se věnují muzice, posílají své nahrávky. Na koncert se chodí až ve chvíli, kdy má někdo z nás už serióznější zájem. Obcházení koncertů samo o sobě totiž není moc efektivní činnost. 

Máte v České republice z čeho vybírat? 

Nechci být v tomto ohledu úplně negativní. Přichází to hodně ve vlnách. S Lenny jsme podepisovali smlouvu v roce 2012 nebo 2013, v roce 2014 pak přišly kapely Jelen, Slza nebo Mirai. To byla opravdu silná vlna. Posledních pět let je zase chudších. Doufám, že opět přijde vlna, která to trochu rozhýbe. Tohle se ale týká popové scény. V těch posledních pěti letech se toho totiž nejvíc děje kolem rapu. Rapová scéna zaznamenala obrovský boom. Co se týče streamingu, tak se rap dokázal vyrovnat popu. 

I co se týče příjmů, které generuje? 

Z hlediska streamingových příjmů ano. Něco jiného je živé hraní, tam je pop hodně vepředu. Ale uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Mladí chtějí očividně něco jiného. Rapování v domácím jazyku funguje všude po světě a my v tom nejsme výjimkou. 

Máte teď nějaké želízko v ohni? Interprety, které byste chtěli v budoucnu představit? 

Naše poslední objevy jsou právě z rapové scény. Máme Senseye, což je mladý nastupující raper. Teď jsme vydali desku Skinnyho Barbera. A máme připraveno několik dalších mladých talentů, které bychom chtěli podpořit a spolupracovat s nimi. 

Lze říci, na jaký objev jste ve své kariéře nejvíce pyšný? 

Pyšný je člověk vždy nejvíc na to, co aktuálně funguje. V momentě, kdy kapela Mirai sklízí ze všech stran velký úspěch, tak to logicky vnímám s nimi. 

Jak dlouho trvá, než začne od svého objevení kapela generovat znatelnější zisk? 

Většinou je to kolem tří až pěti let. Třeba u před chvílí zmiňovaných Mirai to byl přibližně čtvrtý rok, kdy se situace začala vyvíjet pozitivně jak pro nás, tak samozřejmě pro ně. 

V hudebním průmyslu působíte mnoho let. Jak se v průběhu času proměňoval vztah interpreta a hudebního vydavatelství? Je stejný, jako když jste začínal? 

Určitě ne. Začínal jsem v devadesátých letech, kdy bylo vydávání pracnější, protože se drtivá většina nutných věcí – výroba CD, distribuce, fotografie, natočení videoklipu – dělala prostředky, které nebyly snadno dostupné a byly relativně drahé. Obzvlášť když si vezmeme, jaký byl HDP země, jaký byl průměrný plat, a srovnáme to s náklady na videoklip, fotografování. To bylo vše dražší, než je teď. 

Internet a velká proměna médií otevřela dveře tomu, aby si umělci mohli dělat částečně tyto věci sami, když měli pocit, že to pro ně bude lepší. Pro nás to pak byla určitá výzva, abychom dokázali poskytnout servis, který bude mít na proměněném trhu stále váhu a smysl. 

A povedlo se?

To bychom tady jinak neseděli. Občas se sice v novinách objeví senzační titulek, že jsou velká hudební vydavatelství dinosauři, kteří nemají umělcům co nabídnout, ale ukazuje se, že to není pravda. Internet přinesl ztrátu původního byznys modelu a přechod byl velmi náročný. Před tím existovalo šest globálních vydavatelství, teď jsou jen tři. Je tedy patrné, že ten přechod všechna nezvládla. U nás přežila z těch opravdu viditelných vydavatelství jen Universal Music, Warner Music a Supraphon. Pak jsou tu firmy, které de facto nikoho nezaměstnávají, jsou to solitéři, jednotliví lidé, kteří si to dělají sami pro sebe. Nebo jen v opravdu velmi malém kolektivu. Ten proces byl velmi brutální a byznys silně poznamenal. 

Negativní vnímání těch velkých vydavatelství je v dnešní době už passé?

Myslím si, že nyní už asi ano. I spousta umělců pochopila, že to není tak jednoduché, když musí fungovat sami. Zejména pokud chtějí působit v zahraničí. Je pak samozřejmě výhodné mít někoho, kdo je dostane všude možně a poskytne jim servis, kterého oni sami nejsou schopni dosáhnout.  Pro lokální umělce pak musíme přidat mnohem více. Musíme být schopni poskytnout investici, pomoci s nahrávkou. Je důležité, abychom uměli pracovat se sociálními sítěmi, abychom zvládli oslovit fanoušky. Velká média už ztratila význam, který měla dřív, ale stále jsou důležitá, proto musíme mít dobré kontakty, abychom je mohli zprostředkovat umělcům. Pak je tady samozřejmě distribuce digitální. S ní se pojí mnoho detailů a náročná administrace. Opravdu to není tak lehké, aby se vše správně spočítalo, vykázalo a rozdělilo.  

Když se nyní podíváme do historie. Jaké bylo v devadesátých letech zakládat českou pobočku společnost PolyGram? 

Hrozně jsem se na to těšil. Působil jsem řadu let v Supraphonu, který byl v té době firmou, kterou nikdo nevlastnil. Byl to každoroční boj o přežití. Nevědělo se, jestli budou peníze na výplaty, jestli se splatí dluh, který byl veliký. Supraphon byla firma, která nedostala do vínku od státu nic pozitivního. Naopak se musela těžce bít o to, aby přežila. Takže přechod do nadnárodní firmy se skvělým katalogem a se spoustou peněz byl rozhodně velkou výzvou, na kterou jsem se těšil. 

Na začátku tisíciletí začal hudební trh dlouhodobě padat. Jak jste vnímal tuto situaci, kdy se zdálo, že je vše beznadějné? 

Vrchol CD byznysu byl kolem let 1998 a 1999. V té době jsme měli skutečně silné roky, co se týče domácích i zahraničních titulů. Pokles jsme tedy zaznamenali opravdu až někdy v letech 2002, 2003. Člověk nejdřív myslel, že se jedná o přechodnou záležitost. Ukázal se ale opak a roky 2004 až 2006 byly skutečně kruté. Vymýšleli jsme na záchranu příbaly a další ‚geniální‘ věci. Bylo to o houževnatosti a o tom dokázat udělat z mála tolik, aby to uživilo menší tým. V počtu zaměstnanců jsme klesli z padesátky na polovinu. 

Kdy začalo svítat na lepší časy? 

První světlo na konci tunelu se objevilo s iTunes. Ale i to bylo strašně málo. Celou tu dobu se vlastně čekalo na to, než přijde Spotify, které začalo v letech 2008 a 2009 ukazovat, jak by mohl fungovat nový byznys model. Do té doby se musel člověk uskromnit a dělat, co může. 

Vy jste tam vždy viděl nějakou naději? Nebo byly chvíle, kdy jste si říkal, že se ten byznys znovu nastartovat už nepodaří?

Ano, byly okamžiky, kdy si člověk říkal, že už to opravdu nepůjde. Sám jsem měl určitý limit, přes který bych už asi nešel a dělal něco jiného. Ale bylo mi to líto a měl jsem, řekněme, zápasnickou touhu to těm negativním vlivům vrátit. Jsem rád, že se to podařilo. To pak člověk cítí velkou satisfakci. Vím, že i kolem INTERGRAM je mnoho výrobců, kteří streaming vnímají jako něco negativního. To je opravdu absurdní. Protože to je přesně ta satisfakce, na kterou jsme čekali. 

Řekl jste, že se Universal dostal na první příčku v České republice až poté, co začal vydávat české umělce. Máte nějaké milníkové nahrávky, které byste označil za zlomové? 

Ještě jako PolyGram jsme vydali dvě alba. Řekli jsme si, že začneme na českém a slovenském hudebním trhu s těmi nejslavnějšími umělci. Proto jsme se v Česku domluvili s Karlem Gottem a na Slovensku s Paľem Haberou. Byly to první nahrávky, které jsme vydali, takže si je velmi dobře pamatuji. Pak vzpomínám na rok 1996, kdy jsme vydali MC Erika s Barbarou. To byl náš první objev, který jsme udělali opravdu od píky a zafungoval takovým způsobem. 

Jak vypadal vztah lokální pobočky k mezinárodní centrále? Do jaké míry jste autonomní? 

Ředitele dělám od roku 1995. Za tu dobu jsem poznal mnoho ředitelů a fungování firem nejen z hudební branže. Musím říct, že způsob řízení v naší společnosti je poměrně unikátní, protože ta autonomie byla od začátku obrovská. Opravdu jsem si mohl vymýšlet a realizovat věci tak, jak jsem chtěl. Jsem opravdu rád, že mohu mít relativní svobodu, protože v té naší branži je to nezbytné. 

Proč tomu tak je? 

Chápu, že když člověk prodává Coca-Colu nebo sušenky, tak že je to globalizované. Pokud má ale působit na trhu s vlastními umělci, tak to nemůže dělat z New Yorku nebo z Paříže. Tam, kde to v umělecky laděných oborech management pochopil, tak to funguje. Vím, že tu byla taková vydavatelství, která byla řízena zvenku. A ta logicky neměla šanci uspět, protože je to opravdu ryze lokálně řiditelný byznys. 

Je pro vás tedy v praktické rovině výhodou, že máte v zádech velkou globální značku? 

Funguje tam předávání určitého know-how, čímž máme velkou výhodu třeba oproti Supraphonu, jehož management nemá k dispozici takové informace, jaké mám já. Zadruhé je to výhodné pro vydávání domácího repertoáru. Nedotujeme jej ze zahraničí, tak to není, ale ty objemy obratu, zisku ze zahraničního repertoáru nám umožňují, abychom mohli fungovat jako velká firma a zaměstnávat relativně drahé experty. A na to bychom si pouze domácím repertoárem nevydělali. 

Proč jste se vůbec rozhodl jít do hudebního byznysu? 

Má sestra je zpěvačka, takže jsem k tomu měl blízko. Vystudoval jsem ekonomii a v té době mne vůbec nenapadlo, že bych měl dělat v hudebním byznysu. Hrál jsem na kytaru a věnoval se spoustě jiných věcí. Můj otec, který byl hercem, znal shodou okolností někoho v Supraphonu a říkal mi, že by nebylo špatné začít tam. Tak jsem to zkusil, ale rozhodně jsem to nebral jako výzvu. Bylo to ještě za bolševika. Člověk prostě musel někam nastoupit, když dostudoval a strávil rok na vojně. Až teprve v Supraphonu jsem pochopil, že to není úplně špatné. Začalo mě to zajímat a bavit. 

Neuvažoval jste, že byste se stal stejně jako vaše sestra hudebníkem? 

Jo, také jsem nad tím přemýšlel. Ale bohužel můj intonační talent není tak dobrý. (smích) Dobře hrát na kytaru je jedna věc, ale být potenciálně skvělým umělcem, je věc jiná. Objektivně jsem odhadl, že to tam úplně není a že by to nemělo smysl. 

Na kytaru si ještě někdy zahrajete? 

Mám ji tady v kanceláři, ale poslední dobou už se stydím. (smích) Rád bych se k tomu ale zase vrátil. 

Vedle hudební výzdoby máte v kanceláři také výzdobu sportovní. Jste tenista, před tím jste hrál fotbal. Měl jste nějaké ambice v této oblasti? 

Určitě, o tom jsem uvažoval víc než o hudební kariéře. Nejdřív jsem chtěl být profesionální fotbalista, pak jsem měl problémy s kolenem, tak jsem začal s tenisem. Ale to už bylo pozdě, už to nešlo dohnat, tak mi zbylo to studium. 

Pomáhá vám sportovní průprava i v hudebním byznysu? 

Určitě. Člověk chce přirozeně vyhrávat a sport mu ukáže radost z vítězství. Takže pak je to i v tom byznysu bojovné. 

Jste soutěživý? 

Jsem hodně soutěživý. Moji konkurenti to nemají moc rádi, protože jsem soutěživý někdy možná až moc. Ale na druhou stranu už jsem prostě takový. (smích) 

2020-08-24T11:33:49+02:00 24. srpna 2020|Štítky: , |